Pragovka

P1020938Pragovku jsem poprvé navštívil v březnu 2014. Byla to rychlá návštěva, zadními vrátky, kde v podstatě ani žádná vrátka nejsou, chyběl tu plot. Nasál jsem atmosféru, nakoukl do hlavní haly, na moment doslova oněměl onou ohromností a rozlehlostí a přičichl k všudypřítomnému zápachu oleje. Takový ten puch, těžko se to popisuje, ale po něm máte hned jasno, že jste v místech, kterým se říkalo „těžký průmysl“. Je až neuvěřitelné, jak ty haly jsou impozantní a přitom člověk desítky let jezdí/chodí okolo a ani neví, že tu jsou. Už jsou dokonale ukryty v okolním porostu. Ale čas tlačil a tak jsem místo opustil, každopádně bylo jasné, že se co nejdříve vrátím…

Něco málo zajímavé historie

Historie továrny se začala psát v roce 1907 pod názvem „Pražská továrna na automobily spol. s r.o.“. Továrna v té době zaměstnávala 30 dělníků. V roce 1930 se stává největší automobilkou u nás a v provozu měla 13663 automobilů Praga, 7816 vozů Škoda a 6017 vozů Tatra. Z tisícovky taxíků v Praze byla polovina značky Praga. vys005V letech 1909 – 1920 zněl její oficiální název První českomoravská továrna na stroje (automobilní oddělení PRAGA), 1921 – 1927 Auto Praga, Českomoravská-Kolben a spol., 1927 – 1940 Českomoravská-Kolben-Daněk, a.s., automobilní oddělení Praga, Praha.
Tovární budovu (na fotografii vlevo) byla v továrně postavena v letech 1917 – 1918 podle projektu Záboje Merze. Stávala u starších hal při ulici Ocelářská. Stanislav Bechyně tu při konstrukci železobetonového skeletu uplatnil vůbec poprvé některá nová řešení, což je vidět na fotografii vpravovys003 z montovny motorů z 20.let 20. století. Fotografie je reprodukcí z knihy Jana Jungmanna o Libni. Bohužel v roce 2002 potkal tuto budovu stejný osud jako zbytek areálu ČKD a tato cenná technická památka byla zdemolována. Podle dvojice převýšených výtahových věží se jí říkalo „mrakodrap“. Po vzniku ČKD v továrně pracovalo cca 3 500 dělníků. Největší československá automobilka rozšiřovala postupně svůj výrobní program o nákladní a terénní automobily, motocykly, pásové traktory, dělostřelecké tahače, tanky, letadla, motory a převodovky. Spojenecký nálet 25. března 1945 zničil prakticky celý závod. Poválečná obnova areálu ČKD se spojila se změnami v organizaci a dislokaci. V rekonstruovaných budovách automobilky zahájil výrobu podnik ČKD Sokolovo (později ČKD Lokomotivka a ČKD Kompresory) a Praga se přestěhovala o kus dál do Vysočan, kde v letech 1931 – 1932 ministerstvo pošt a telegrafů postavilo skladový areál. Dodnes jej připomíná jméno Poštovské ulice.
praga-v3sJedním z nejslavnějších počinů Pragovky bylo nákladní vozidlo s označením Praha V3S (na fotografii vlevo), mnohem známější pod přezdívkou „vejtřaska“. V kabině tohoto vozu byl od motoru takový rámus, že nebylo slyšet nic jiného, ale otevíral se z ní pěkný výhled do krajiny. Kdo chtěl květenu nasát pořádně, stačilo otevřít poklop ve střeše a stoupnout si na sedadlo. Posilovač řízení nebo klimatizace neexistovala, volant byl pro opravdové chlapy, hlučný motor pekelně topil, ale v zimě to valnou výhodu nemělo, protože do kabiny naopak táhlo ze všech stran. Všechny mínusy ale vyvažovala naprostá nesmrtelnost tohoto stroje v jakýchkoli terénních nebo povětrnostních podmínkách, prostě jela.

Druhá návštěva

P1020994Konala se 5.dubna 2014, doprovodem mi byla sličná Terka. Přidal se ještě kamarád s kamarádkou, kteří chtěli na místě pořídit nějaké ty profi fotky. Vyhlídli si hned první fotogenickou místnůstku a já se s Terkou vydal na průzkum do hloubi továrny. Za sebou jsme ještě slyšeli, jak se druhá dvojička směje právě pořízené fotografii s nalezeným smetákem a o chvilku později už bylo pouze slyšet, jak na ně huláká hlídač, ať vypadnou. Pro nás ujištění zvolit taktiku „tiché pěny“ a zážitky jsme si s Terkou pouze šeptali. Hlídač o nás neměl ani tucha, po chvilce se uklidnil a odešel se kamsi znovu ukrýt. S touto taktikou jsme měli opuštěné hřiště naprosto volné a obří komplex byl pouze náš.

Samotná první hala je tvořená obří plochou z první fotografie v tomto článku, kde po jejích stranách je řada menších místnůstek (sklad nářadí, kanceláře, umyvárny atd.). Některé místnůstky jsou vyzdobeny zajímavými malůvkami.

V samotné trafačce už by člověk elektřinu nenašel, světlo tu zajišťovalo slunko a díra ve střeše. Ale k čemu by tu byl vlastně proud potřeba, všechny stroje už jsou beztak bůh ví kde. Jediné co tu zbylo jsou všudy přítomné střípky ze života továrny. Například časopis s módními ochrannými oděvy nebo vyzdobený hygienický koutek u jednoho sloupu haly.

Přibližně uprostřed jedné strany haly jsme našli schodiště vedoucí vzhůru. Nahoře byly kanceláře vedení a zřejmě místnost sloužící jako jídelna a také jako společenská místnost, kde se soudruzi plácali po ramenou, jak se jim podařilo splnit plán na 110%. Člověk jakoby se v tu ránu octl v místnosti, kde ve filmu Vítr v kapse Sagvan Tofi a Lukáš Vaculík hlasovali proti mimořádné sobotní směně :).

Velká hala sousedila na své kratší východní straně se spojovací chodbou a ta sousedila s další halou, doslova továrním chrámem. I zde bylo na severní straně schodiště do vyšších pater, kde byly kanceláře s velmi pěkným výhledem do chrámu. Prohlídku končíme nálezem květeny, která se také přišla podívat dovnitř a telefonem, který už hodně dlouho nedrnčel.

Třetí návštěva

Proběhla s Niky v červnu 2014. Bylo to spíše podvečerní nakouknutí do haly č. 19.
Za okupace se totiž v areálu usadila jedna z továren společnosti Junkers Flugzeug- und Motorenwerke a postavila tu další haly, mezi nimi i pozoruhodnou, zatím dochovanou a od roku 2006 památkově chráněnou halu 19, zastropenou železobetonovými skořepinami systému Dywidag Schalensheddach. Do továrny Junkers se ze zničeného libeňského areálu automobilka přestěhovala již jako Auto-Praga, n. p., v 50. letech součást národního podniku Automobilové závody Klementa Gottwalda.
Hala je to opravdu pozoruhodná a o to pozoruhodnější, když máte štěstí a skrze vymlácené tabulky máte možnost spatřit krásu zapadajícího slunce. Romantika jako vystřižená z béčkového hororu.

A ještě jednou návštěva

Skoro by se dalo říct, že neznám jiné místo, kam zvát holky na rande :)) Každopádně i při další návštěvě v září 2014 mi dělala doprovod sličná slečna, tentokrát Dáša. Areál jsme si prošli komplet, od rozlehlé haly, přes chrám až po halu č. 19. Celek už jsem znal, zaměřil jsem se tedy na detaily. Na poslední fotografii mě pobavily zajímavě zavěšené štafle. Možná dávný žert kolegů: „Hej chlapi, vraťte mi ty štafle!“…“Franto, máš je u sebe na pracovišti, ty je nevidíš?“

Každopádně štěstí se nemá pokoušet do nekonečna. A pokud při první návštěvě uspěla taktika „tiché vody“, tak tentokrát ani ta nepomohla. Ostraha využila nestřeženého okamžiku v posledních chvílích našeho průzkumu a mezi několika okny uzřela mou bundu. Štěstí v neštěstí, prostory jsem z předchozích návštěv už velmi dobře znal. Za sebou jsme slyšeli pouze hulákání a rychlé kroky, v jednu chvíli byly opravdu pár metrů od nás, ale hop sem, hop tam a byli jsme z areálu venku v bezpečí. Ale adrenalin bych v té chvíli mohl rozdávat.

V současnosti už je areál oplocen a hlídán i psem, zde končí každá legrace, ale časy se mění a rád bych se sem ještě vydal…

Pár zajímavostí na závěr

Soudruzi se tu po ramenou v jeden čas plácali skutečně silně. V této továrně totiž vznikl v červenci roku 1968 dokument známý pod názvem „Dopis 99 pragováků“ adresovaný sovětské vládě. Dopis otiskl v plném znění i s podpisy signatářů moskevskevský deník Pravda 30. července 1968. Podepsaní dělníci z továrny Praga v něm upozorňovali na to, že projevy demokratizace společnosti v naší republice ohrožují budování socialismu a napadají v bojích společně prolitou krví zocelené přátelství českého a sovětského lidu. Zároveň odsoudili ty, kteří se nesmířili s armádním cvičením sovětských vojsk a vojsk Varšavské smlouvy na území Čech a Slovenska, s tím, že čestní a poctiví občané naší vlasti se v jejich přítomnosti cítí bezpečněji. Dopis 99 pragováků posloužil vládě SSSR jako alibi pro invazi vojsk Varšavského paktu v srpnu 1968. Po roce 1968 normalizační režim signatáře vyzdvihoval. U hlavní brány Pragovky dokonce visela pamětní deska s nápisem: „Z tohoto závodu velkých dělnických revolučních tradic byl v kritickém roce 1968 odeslán dopis s devadesáti devíti podpisy do SSSR, žádající podporu a pomoc v boji s protisocialistickými silami.“ Deska zmizela v roce 1989.

Zajímavá a bohužel smutná je historie Pragovky i za druhé světové války. Na jednom rohu pozemku totiž najdete pomníček obětem v květnových dnech. Zde úryvek z naučné stezky:

„Jeden za všechny, všichni za jednoho… Tak by se dal nazvat pomníček Ladislavu Hindlovi, který stojí na břehu říčky jako symbol boje zdejších obyvatel v květnových dnech roku 1945. Obyvatelé se zde zapojili do boje proti německým okupantům 5.května 1945. Jejich pokusy Němce odzbrojovat na výzvu Českého rozhlasu mívaly tragické následky, protože ve zdejších továrních halách byly opravovány nacistické tanky a obrněná vozidla a z toho důvodu měly silnou vojenskou ostrahu. Přesto se podařilo několik opravovaných tanků povstalcům ukořistit.“

A ještě pár dobových fotografií

První fotografie je z knihy Československá vlastivěda, svazek devátý, Technika, vydané nakladatelstvím Sfinx v roce 1929. Další fotografie jsou z archivu ČT, pořadu Hledání ztraceného času. Na druhé je traktor Praga AT 20 a 25 HP, jenž se představily na X. hospodářské výstavě, na třetí parní tandemový válec a na poslední zkouška lehkého tanku vz. 38.

admin

Autor nevyplnil informace.

1 komentář

  1. JiriTintera

    Vážený,
    třetí a čtvrtá fotografie nebyly pořízeny v areálu Praga, ale ve Vysočanech na zadních nádvořích ČKD mezi druhou a třetí bránou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*