Trocha historie

Pivovar se v těchto místech nachází nejméně od roku 1466, kdy se domu říkávalo „U černého medvěda“ (dříve pouze čp. 345, dnes i čp. 344 – dům U Herzogů). Dům doslova naléhal na středověké opevnění Starého Města a byl v jádru původně gotický. Což plyne z první zprávy, která o této zástavbě hovoří již roku 1400. V polovině 15.století se mu už říkávalo „U Medvěda“, neboť náležel Šimonu Múdrému, který současně vlastnil dům „U Černého medvěda“ v Železné ulici. V roce 1466 dům patřil majiteli jménem Jan Nedvídek a jméno pro dům bylo v podstatě zpečetěno. V roce 1597, za majitele Sixta z Ottersdorfu, proběhla renesanční přestavba domu, sklepy zůstaly dodnes gotické. Na domovním portálu najdeme z této doby dva proti sobě stojící medvědy s obojky, kteří jsou připoutáni řetězy k pařezu stromu, pod tím text „zde slove od starodawna u Nedwidků“ a v horní části se nachází letopočet 1614. Pivo se tu vařilo do roku 1898, pak ale tvrdá konkurence vystavila medvídkům pauzu a zhruba po sto letech tady byl zahájen nový provoz. Technologii tehdy dodala firma Pivo Praha, která dodala i program na polotmavý ležák, jenž kvasí a zraje v tradičních dubových sudech.

Známé osobnosti

V domě bydlíval během studií František Ladislav Rieger a přes ulici slavný sochař Josef Václav Myslbek. Naproti v rohovém domě ulic Na Perštýně a Martinské se také nalézala drogerie U tří zlatých koulí, v níž praktikoval v raném mládí Jaroslav Hašek. Sám na to vzpomíná v knize Osudů dobrého vojáka Švejka: „Já jsem se tam učil materialistou u nějakýho pana Kokošky na Perštýně v Praze. To byl náramnej podivín, a když jsem mu jednou vomylem ve sklepě zapálil sud benzínu a von vyhořel, tak mě vyhnal a grémium mne už nikde nepřijalo, takže jsem se kvůli tomu pitomýmu sudu nemohl doučit.“ Úplně jiné svědectví ale podává A. M. Ripelli, který napsal: „Haška vidíme zprvu jako praktikanta v drogerii U tří zlatých koulí na rohu Perštýna a Martinské ulice, která patřila puntičkářskému a bigotnímu panu Ferdinandu Kokoškovi, řečenému Radix. Nad krámem se vznášel – jako nad obchody všech pražských materialistů –  polychromovaný anděl s rozepjatými křídly, uvnitř v šeru kvelbu připomínajícího alchymistickou oficínu a vonícího terpentýnu, lakem, kafrem, skořicí, jedem na krysy, krémem na boty, kalafunou, čemeřicí, lipovým thé, míchal Hašek podivuhodné lektvary a mastičky a závistivým kolegům sypal do piva projímadlo…první groteska – jak se sluší – končí brzy: pan Kokoška rád maloval na sklo a rozzuřil se, když Hašek přimaloval kravce pasoucí se na horské louce cvikr a čtyřhranný plnovous, takže se hovádko náhle podobalo strohému majiteli drogerie“. Jaká byla tedy nakonec příčina, proč Kokoška Haška ze své drogerie vyhodil? A nesmíme zapomenout, že mezi stálými hosty medvídků byl také Alois Svojsík.

Džungle

Jak se dočteme v knize Nevěstince a nevěstky: „Uvolněnější atmosféra se na přelomu století nevyhnula ani podnikům s dlouhou tradicí. Například ve známé pivnici U Medvídků v ulici Na Perštýně čp.345 bývala na začátku století malá místnost zvaná Džungle, kam si jednotliví pánové odváděli subrety po představení ve zdejším šantánu. Za drobný obnos číšníkovi byl pár zcela nerušen a mohl se věnovat činnostem podle předchozí domluvy.“

Šantán U Medvídků fungoval už od sedmdesátých let 19.století, je tedy jedním z nejstarších ve měste a stal se vzorem pro další podobné pražské podniky. Návštěvníky tu lákaly takové rýmované upoutávky jako:
„První český tingltangl,
který řídí Bachmann a Frankl.“
Kabaret se tu pořádá do dnešních časů a tančí se tu i kankán. Podle Egona Ervína Kische tu vystupovali zejména poněkud obézní bratři Hartmannové, s nimiž tančily k veřejnému obveselení jejich poněkud korpulentní manželky. Hlavní náplní programu byly ovšem písničky, přičemž honorář činil dva až tři džbánky piva. Potom přišlo na řadu obecenstvo, které nabízelo další dávky pivního moku, anebo ulehčovalo svým drobným na předložený talíř. Mezi místními zpěváčky vynikal „otec Rak“, ambulantní zpěvák, otec devatenácti dětí, který postupně střídal všechny šantány, které se v Praze počaly otevírat. Tuto postavu mimochodem zvěčnil Adolf Branald ve svém románu nazvaném Chléb a písně. Byla to figurka ovšem vskutku svérázná, navazovala okamžitě kontakt s publikem, a neváhala se napít z cizího půllitru, který stál momentálně na stole.