Pověst o Bruncvíkovi –  Každý asi zná pověst o Bruncvíkovi, jehož sochu nalezneme na pilíři Karlova mostu. Ve zkratce, byl synem knížete Žibřida, který za starých časů panoval v Čechách a získal pro české království znak orlice. Bruncvík se ale rozhodl, že svým potomkům získá ještě lepší erbovní znamení a to lva. S početnou družinou tedy vyjel do světa za dobrodružstvím a potká obrovitého ptáka Noha, jeho loď ztroskotá na Magnetové hoře, utká se v boji s nejrůznějšími obludami a v jednom z příběhů zachrání život lvovi, tak že zabije strašlivého draka. Za tento čin nakonec získá tohoto lva do erbu českého království. Toto je ale samozřejmě báje a lva do státního znaku jsme nezískali díky Bruncvíkovým dobrodružstvím, ale jednoduše proto, že jej začal v roce 1247 používat Přemysl Otakar II jako erbovní znamení svého titulu markraběte moravského a později jako znak českého krále. Pro titul markraběte moravského si pak vytvořil nový erb s šachovanou orlicí.

Bruncvík a Brunšvík – Na webu záhady.cz si všimli zajímavé souvislosti, cituji: „Na náměstí dolnosaského Braunschweigu (Brunšviku) stojí románská plastika bronzového lva. Dílo vzniklo někdy v roce 1163–1181. Tato plastika patřila díky svým rozměrům a tedy díky náročností technického provedení ke středověkým monumentům. Víme, že si tuto plastiku objednal a zafinancoval vévoda Jindřich Lev. Má se za to, že se Jindřich nechal inspirovat slavnou kapitolskou vlčicí, která pochází ještě z doby Etrusků. Dokonce existuje i legenda proč si Jindřich oblíbil právě Lva během cesty do Jeruzaléma narazil statečný rytíř na lva bojujícího s drakem. Lev již umdléval a vévoda se proto přidal na jeho stranu a společnými silami draka porazili. Lev zkrotl a svého nového pána doprovázel až do konce života. Pokud vám připadá, že jste už někdy slyšeli tuhle příhodu, pak se nemýlíte, ano to je přeci Bruncvíkovský příběh. Myslím, že už nám to došlo všem. Buncvík = Brunšvik. Ano historická bádání dokazují, legenda o vévodovi z Braunschweigu (staroněmecky Bruneczwig, u nás Bruncvíkovi) byla populární nejen v Německu, Holandsku, Dánsku a Švédsku, ale že z ní vycházely i legendy tradované v Čechách, Maďarsku a Rusku.“ Tím jsme si trochu osvětlili pověst o Bruncvíkovi.

Socha Bruncvíka – Mladý Bruncvík je dílem sochaře Ludvíka Šika, který jej vytvořil v roce 1886, objednavatelem bylo město. Jde tedy o dílo poměrně nové.  Jaroslav Šaler se ve zprávě z roku 1795 domnívá, že původní socha byla součástí předešlého kamenného mostu, tedy Juditina. Socha byla ale bohužel zničena v době švédského obléhání v časech třicetileté války. Pod sochou se nachází 11 značek. Byly sem dodány dodatečně a znázorňují značky cechů stavitelů a kameníků Karlova mostu.

Bruncvíkův meč – Další legenda spojená s tímto místem se týká jeho meče, který získal na hradě krále Olibriuse a jenž na požádání srazí hlavu všem nepřátelům. Po Bruncvíkově smrti se meč ztratil, podle jedné verze, jej Bruncvík nechal zazdít ještě před svou smrtí do mostního pilíře a meč se objeví, až budou Čechy nejvíce potupeny. Pak pojedou Blaničtí rytíři v čele se sv. Václavem z Václavského náměstí po Karlově mostě a kůň jejich velitele o něj zakopne. Václav jej zdvihne a porazí všechny nepřátele. Podle jiné verze jej hodil Bruncvík do Vltavy. A podle další se objeví sám a dá pouze znamení blanickým rytířům. A světe div se, rezavý meč byl opravdu při opravách po povodni v roce 1890 v mostním pilíři objeven! Jenže, podle historiků a archeologického průzkumu je dost možné, že je to s bájným mečem úplně jinak. Existuje totiž ještě verze, že právě v těchto místech, kde dnes Bruncvík stojí, byla pohanská svatyně. Měl zde být posvátný háj s obrovskou sochou boha Peruna s mečem. Po příchodu křesťanství  byl pohanský háj vykácen a Perunova modla svržena do Vltavy a jeho meč byl následně zazděn do kamenného mostu.

Rolandův sloup – Pověst o Bruncvíkovi a legendu s mečem už jsme si vysvětlili. Proč je ale socha zrovna zde? S největší pravděpodobností totiž socha stojí na tzv. Rolandovu sloupu. Tento sloup byl symbolem městských práv. Ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy je dochován oceloryt z roku 1822 od J. Döblera (vpravo), snad z Rudolfinské doby, na kterém je původní podoba sloupu a na něm není bezvousí mladík s napřaženým mečem, nýbrž muž s plnovousem, který se o meč opírá, což je rytíř Roland, který byl symbolem cnosti a rytířkosti a zároveň byl i symbolem práv. Rolandova socha není žádnou vyjímkou, nachází se ve více městech ve kterých platilo tzv. saské právo a tyto sochy se nacházely na místech, kde se soudilo. Takové místo se nazývalo Rugeland. Socha nebyla tedy podoba žádného žijícího rytíře, ale ztvárnění práva (Rollen). Pokud budeme brát v potaz domněnku historiků a archeologů o pohanské svatyni se sochou Peruna v těchto místech, tak na takových místech mnohdy probíhaly soudy. Je tedy možné, že se tato tradice udržela i do mnohem pozdější doby a proto zde vznikla i socha Rollanda.

Hraniční bod – David Černý z webu milujuprahu.cz dodává další zajímavost spojenou s tímto místem: „Je ještě jeden důvod, proč stojí socha zrovna tady. Vždy se Menší Město pražské (Malá Strana) a Staré Město pražské přely o vlastnictví Vltavy, která byla mimo jiné důležitým zdrojem energie pro pražské mlýny. Nakonec své právo k řece uhájili Staroměstští. Jak patrno Bruncvík se opírá o erb Starého Města pražského. Socha je na pilíři, který stojí na samém kraji Kampy tedy Malé Strany. To proto, že právě až tady Staré Město pražské končí. Jelikož celá řeka patřila staroměstským, tak hranice mezi Starým Městem a Malou Stranou byla na břehu ostrova Kampa. Jde tak vlastně o hraniční kámen mezi městy.“

Místo plné energie – přímo pod sochou nalezneme ještě jednu zajímavost. Do dlažby je zde zasazen speciální bod, kamenná stéla. Je to místo tzv. silné energie a občas u této stély můžete spatřit meditující, či relaxující lidi. Bod patří k tzv. litopunktuře, což je umělecká metoda podobná aukupunktuře. Jak se můžeme dočíst na stránkách projektu: „základem litopunktury je tvorba kosmogramů, vizuálních znaků, které jsou schopny přenášet informace za hranice času a prostoru.“ Více o těchto bodech ZDE. Zdá se tedy, že své tajemné kouzlo si místo uchovává i nadále.