Něco málo k historii betlému

Nenápadný kostelík Panny Marie Andělské na Loretánském náměstí ukrývá pražskou raritu, již si můžeme prohlédnout vždy o Vánocích. Pozoruhodné, rozměrné jesle neapolského typu s osmačtyřiceti figurami (z nichž 32 je lidských a 16 zvířecích), které pocházejí asi z druhé poloviny 18.století. Podle tradice na nich pracoval po deset let jeden z řádových bratrů. Pozdně barokní, kolorované postavy Svaté rodiny, Tří králů s doprovodem a pastýřů s ovcemi byly vytvořeny kombinovanou technikou převážně ze dřeva a zvláštní papírové hmoty. Nejvyšší jsou pastýři (asi 175cm) zatímco pážata mají asi metr a Josef s Marii mají asi 160cm. Vystavený soubor zřejmě kdysi počítal s perspektivním zmenšením. Dřevěná soška Jezulátka již není původní, pochází až z roku 1951. Její předchůdkyně byla pravděpodobně z vosku. V kulisách zvlášť vyniká zurčící potůček  a pravý mech. Od roku 1969 je betlém trvale umístěn v pravé zpovědní chodbě kostela, takže vzácné figurky netrpí každoročním přemisťováním. Dosud se však zachovává tradiční přenášení Ježíška při půlnoční mši od hlavního oltáře do jeslí a z kolébky do náruče Panny Marie po slavnosti Zjevení Páně.

K samotné zajímavosti

V ústřední části jeslí, pod šindelovou střechou naznačující chlév, vedle lidských figur zaujmou i malé ovečky. Jedna z nich je napojena na skrytý mechanismus a vždy po vhození milodaru zakývá hlavičkou a zabečí. Podle dobové zprávy z roku 1902 tato ovečka původně po vhození zabečela díky struně tažené do oratoře, kde jí ovládal některý z řeholníků (v současnosti funguje automaticky)

Historka

K tomuto se váže i malá historka. U klášterní zdi žil v malém domku chudý hoch. Malý Čeněk měl smutné Vánoce. Jeho otec, jenž doposud pracoval doma jako obuvník, vážně onemocněl a maminka jen s obtížemi sháněla peníze na živobytí jako pradlena. Čeněk dobře viděl, jak se všichni trápí, ale nedokázal jim pomoci. Proto se raději tiše vytratil ven a zamířil ke kapucínům. Cítil se tu leckdy lépe než doma. V létě pomáhal na zahradě či opravoval jesle, aby byly o Vánocích v pořádku. Řeholník mu vyprávěl, že je před staletími vytvořil jeden kapucín po vzoru starých italských jeslí. Čeněk dobře znal i tajemství „kývající ovečky“ kdy když nějaký penízek dopadl do kasičky, některý z bratrů zatáhl za šňůrku.

Chlapec si dodal odvahy a zaklepal na dveře místnosti, kde pracoval onen „tahající bratr“. Copak jsi nám donesl maličký? ptal se. Tatínek je nemocný a maminka teď nesehnala žádné praní, nemáme na léky ani na jídlo…mohl bych prosím tahat za provázek u ovečky? Umím to dobře, páter Eliáš mi všechno prozradil. On souhlasil. Čeněk se toho chopil svědomitě a ovečka bečela ostošest. Náhle cosi těžkého propadlo krabičkou a zakutálelo se k Čeňkovým nohám, byla to celá zlatka! Vzal ji do ruky a vložil do kapsy, padla mimo krabičku, odevzdá ji tedy zvlášť. Najednou se chlapcovi zdálo, jako by mu něco našeptávalo: Zakutálela se přímo k tobě, ne do kasičky, nech si ji! Koupíš za ní tatínkovi láhev vína, mamince něco do kuchyně. Na druhé straně se však ozvalo svědomí: To nesmíš, nejsou to tvoje peníze, ale kapucínů! Nevěděl co si počít. Najednou vrzly dveře a na prahu páter Eliáš s dalším řeholníkem, který přišel Čeňka vystřídat. Čeněk odevzdal krabičku a pevně se rozhodl a odevzdal i zlaťák z kapsy. Pročpak jsi tu zlatou minci dal do kapsy? divil se páter. Ona spadla vedle, velebný pane, tak jsem ji dal zvlášť. V tom měl Čeněk pocit jako by se zbavil velkého břemene. Dobře sloužíš! pochválil ho a dodal: Když tedy zlatka padla vedle, tak si jí smíš nechat!“ Čeněk měl pocit že se mu vše jen zdá. A co teprve když ještě přidali výslužku, pro tatínka láhev vína, mamince trochu cukru a navrch vánočku. Od té doby se Čeněk staral o mechanismus každý rok. A ten rok byly u nich doma v chudém domečku opravdu štědré Vánoce…