Sportem ku zdraví!

Sport to z počátku neměl v Praze lehké, jednak nebyl čas na takové radovánky a hlavně nebylo moc kde ho provozovat. Navíc bylo i spoustu názorů, který tyto aktivity zatracoval jako zdraví neprospěšné. Zvláště když se mu chtěly věnovat ženy v sukních. Roku 1869 byl založen Tělocvičný spolek paní a dívek pražských, veřejnost ale tvrdila, že se to nemělo stát. Nevhodné pohyby prý budou ničit zdraví malých holčiček, dívky změní v mužatky a zcela jistě ohrozí jejich roli budoucích maminek. Cvičenky byly oblečeny nanejvýše cudně v dlouhých sukních a jen rukávy blůzek měly odvážně vyhrnuté k loktům. Sokol existuje od roku 1862, sídlil nejdříve v Panské ulici čp. 856, pak v ulici Sokolské čp. 1437 a nakonec v malostranském Michnově paláci známém jako Tyršův dům, jemuž se říkalo hnízdo sokolské. Slavnostní otevření tohoto třetího sídla se zúčastnil prezident T.G. Masaryk a Renáta Tyršová, vdova po zakladateli Sokola Miroslavu Tyršovi.

Bruslení

K dispozici byla jednak zamrzlá řeka, jednak malá umělá kluziště obehnaná dřevěnou ohrádkou. Vrcholovým sportem v této disciplíně bylo ozdobné bruslení, dnešní krasobruslení. Připravenost kluzišť oznamovaly červenobílé praporky, které nájemci vytahovali na dřevěné sloupky. Brusle měli lidé vlastní, kdo neměl, za 20 krejcarů si je na půl hodiny půjčil. Tzv. ledoví muži odmetali sníh, v případě potřeby propichovali šídlem dírky do řemínků držících brusle na botách a udržovali ohníček v hrncích s dřevěným uhlím, u nichž se mohli sportovci ohřát. Ženy z počátku nebruslily jelikož měly dlouhé sukně a jejich přítomnost vzbuzovala pohoršení, protože byly vdané. Ty které se nenechaly odradit, si najímaly tzv. bidla, což byli muži, kteří je podpírali, jiné se nechaly vozit ve speciálních saních. Přes den hráli na kluzišti flašinetáři, v noci je osvětlovali lampiony. Roku 1868 vznikl v Praze tzv. klouzačský spolek, organizace zvaná Lední klub. Zimní stadion na Štvanici a nejstarší stadion v Praze byl otevřen v lednu 1931 a svojí podobu „bohužel“ dosud nezměnil.

Cyklistika

Svůj počátek píše od roku 1880 kdy byl založen Český klub velocipedistů. Velocipedisté směli ale jezdit pouze mimo centrum města, muselo jim být více než 16 let, museli mít legitimaci a v zatáčkách a na křižovatkách museli zastavit. Tyto vysoká kola postupně vyšly z módy a tak se na nízkých kolech objevily i ženy. Ozvaly se samozřejmě hlasy tvrdící, že cyklistika je pro ženský organismus nezdravá, pak ale zvítězil názor, že šlapání do pedálů je vlastně srovnatelné se šlapáním na šicím stroji a že otřesy jsou srovnatelné s otřesy při jízdě na koni, která za zdravou kupodivu považována byla. Z počátku jezdily v sukních, pak si oblékaly kalhoty. Jako první je měla malířka Zdenka Braunerová, která si je ušila sama.

Kopaná

Se v Praze usadila koncem 19.století, kdy vznikly první kluby Athletic Club Královské Vinohrady roku 1890, nynější AC Sparta a kroužek Literárního a řečnického klubu Slavia Praha roku 1895, nynější SK Slavia Praha. Tato mužstva se poprvé utkala na Císařské louce v březnu roku 1896, Sparta tehdy sice vyhrála 1:0, ovšem rozhodčí Rossler-Ořovský branku neuznal – a tím začala rivalita obou klubů. Třetím pražským klubem se stala roku 1903 Viktoria Žižkov, založili ji studenti žižkovského gymnázia a na důkaz že chtějí vítězit si zvolili jméno Viktoria, což v překladu znamená vítězství. Poprvé jim přinesl štěstí v roce 1913, kdy zvítězila 2:0 nad Slavií. Ještě v roce 1906 však zřejmě nebyla jasná pravidla této hry a její příznivci byli kritizováni a odsuzováni. Došlo to dokonce tak daleko, že jeden student nosil falešný knír, protože profesoři takové studenti viděli jako nejtěžší provinilce. Škoda, že v dnešní době díky jejím fanouškům je tento sport také spíše zatracován.

Běhání

Běhalo se samozřejmě vždy, už v pravěku za kořistí, ale jako sport byl brán až v 19.století, ale ani jeho začátky nebyly lehké. Za zmínku stojí například baviči zvaní rychloběžci. K nim patřil například Tomáš Červenomlýnský, který si v roce 1826 k obveselení diváků zaběhal na strašnické silnici. Přestože se o vybrané peníze podělil s pražskými chudými a nevidomými, o osm let později mu pražské úřady podobnou atrakci již nedovolily, odůvodnily to tím, že běhání škodí lidskému zdraví. Jinému rychloběžci to však ve stejném roce povolily, směl běžet třikrát od Koňské brány do Říčan a vybral přitom přes 360 zlatých. V létě roku 1834 jakýsi Arnošt Menses zase oběhl v tureckém kostýmu za 49 minut třikrát na chůdách a dvaadvacetkrát bez nich Slovanský ostrov. Za zmínku stojí i doslovně citovaný důvod zamítnutí další běžecké žádosti, stálo v něm, že běhání by mohla začít napodobovat mládež, která by tak byla odváděna od užitečné práce.

Plavání

Dnes to zní trochu úsměvně, ale „vodomilství“ nebylo na konci 19. století vůbec rozšířené. Roku 1781 dokonce v Praze platila vyhláška, zakazující jakékoliv koupání. Příčina byla jediná. Utonulých bylo tolik, že to pánům radním začalo opravdu silně vadit. Navíc jsme jednou z mála zemí, kde se statistika sebevražd vede už od roku 1876. A kolem roku 1898 je zaznamenáno, že skokem do vody (nejčastěji z Karlova mostu) ukončilo svůj život asi 2200 sebevrahů.
Jako sport bylo koupání skoro neznámé, každý se prostě jen čachtal jak uměl a to bylo vše. Rozhodujícím způsobem se tento poměr změnil až především po 2. světové válce. Velkým průkopníkem koupání v Praze byl činorodý Ignát Hermann a budil tím zasloužený obdiv, hlavně dam, k vodomilství byla totiž potřeba notná dávka odvahy, jak připomíná novinář Ladislav Tůma-zevloun: “ Hermann byl z prvních otužilců, kteří lezli do vody – ale kdyby jen lezli! – Hermann, štíhlé, vysoké postavy, Sokol a cvičenec Tyršův, skočil do vody bez dlouhého osmělování z vysokého můstku – a společnost pražských dam a pánů, stojících pod košatými stromy Slovanského ostrova, odměnila pana spisovatele bouřlivým potleskem za sportovní výkon. Na Žofinskou plovárnu chodívali i jiní muži známých jmen. Někteří se sem táhli výslovně za Hermannem…“

admin

Autor nevyplnil informace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*