Proč Matějská?

Možná si tuto otázku někdy někdo položil, ale většinou už si na ní asi nikdo v tom hemžení nevzpomene. Nicméně kdyby přeci jen náhodou, tak zde je vysvětlení. Tradice se váže ke kostelu sv. Matěje v Dejvicích a je to tradice opravdu ohromná, protože se kdysi dávno zrodila v hlavě jednoho podnikavce jménem Jiří Berthold Pontan z Breitenberku (1593-1616), který napsal papeži do Říma, aby při vykonání pouti k ostatkům světce Matěje byly poskytovány odpustky – a žádosti bylo vyhověno: Bullou ze 14. srpna 1597 udělil papež odpustky všech hříchů na deset let a pouťové lákadlo bylo tu! A bylo tak úspěšné, že se pouti ujaly trvale! V době pobělohorské sice zájem o pouť načas upadl, oživení však opět nastalo v polovině 17. století.

Původně náboženská slavnost se ale časem proměnila v lidovou zábavu, provázenou pouťovými atrakcemi. Zde si přečtěte jak původní pouť vypadala očima jejich účastníků:

„Na dosah ruky tu byly četné boudy perníkářů, střelnice, hippodromy, cirkusy, zvěřince, bramborová divadla, panorámy, panoptika s vřeštícím flašinetem a mnoha jiných atrakcí…Největší pozornosti se těšívali potulní pěvci, kteří měli po ruce plakáty s namalovanými výjevy, o nichž zpívali… Jinou oblíbenou atrakcí staropražských matějských poutí byli potápěči. Na prostranství byly umístěny velké kádě s vodo, lidé házeli tu mince a jiné předměty do vody a potápěči v gumových šatech s lucernou slézali do vody a vhozené předměty z ní lovili.“

Zde zase úryvek z vyprávění Leoše Karla Žižky:

„Na starou matějskou pouť se musíte zvlášť připravit. Jde mnoho lidí, je krásná neděle asi roku 1884. Šlapeme hezky nahoru z Malé Strany podle Chotkových sadů k Písecké bráně… za branou jen pouhá pole a někde luka, pak cihelny. Překročili jsme Belcrediho třídu (dnes Milady Horákové), která tu končí a přechází v menší silnici, stáčející se k jihu někam k Strahovu. Most přes nádraží tehdy ještě nebyl. Obec dejvická je ještě daleko na západě na Velvarské silnici…Boudy, kolotoč, perníky, v několika hospodách se tancovalo a pilo. Ba pilo se i venku… Domů se šlo v noci, trochu těžce a nejistě. Žádná tramvaj, pěšky až do Prahy… Staropražan nerad daleko chodil, a když už šel, bylo to jen proto, aby v pondělí řekl s nádechem chlouby: Tak jsem byl včera u Matěje.“

Pouťová zábava se tehdy konala pouze na návsi poblíž kostelíka sv. Matěje, teprve v pozdějších letech se rozšířila dále do Dejvic, například do oblasti dnešního areálu vysokých škol u Vítězného náměstí, „Kulaťáku“. O této době zase vypráví ve svých vzpomínkách z Ořechovky pamětník Miloš Tobolka:

„To tehdy dávno od dvacátých let (20.století) – jen co já pamatuji – stály od železničních závor stanice Dejvice po obou stranách Dejvické ulice bouda za boudou s pouťovým zbožím, přes náměstí dál místy, kde dnes stojí ČVUT. Prostranství – neboť to tehdy nebylo ještě náměstí – jen hučelo pouťovou muzikou, jednou od kolotoče, potom od tobogánu, autodromu s elektrickými autíčky, ruského kola, amerických houpaček a kolotočů. A ještě tam hlučely strašidelné zámky, arény zápasníků, kouzlo harémů, atrakce s mořskou ženou, vrhačem a polykačem nožů a kouzelníky a jinými mágy, bylo tam spousta krámků s cukrovím a jinou touto dobrotou a střelnicí, kde za pouhou 1 korunu jste mohli vystřílet srdce nebo růži dámě, která vás provázela… Širokou cestou mezi stánky se valily desetitisíce lidí z celé Prahy, velcí i malí, všichni toužící po atrakci a senzaci za 1-2 koruny. A tento proud se valil dál po starých cestách až ke kostelíčku, kde se sloužily mše a  možná i odpouštěly hříchy, kterých se tu návštěvníci dopouštěli. Ale byla to předzvěst jara, na zemi vždy buď roztlapaný sníh či bláto, a bylo to vzrušující, protože to nebyla ouřední záležitost s dozorem, nýbrž spontánní zábava“.

Nynější Matějská, pořádaná na Výstavišti v Praze 7, sice nabízí modernější atrakce, ale s původní poutí ma společné už jen jméno…

Mimochodem kostel sv. Matěje zůstává i v dnešní době středem pozornosti a to díky perníkovému betlému! Více o něm ZDE