Noční kavárna, která se 22. dubna 1913 dostává na seznám zakázaných podniků, jenž nesmí navštěvovat vojáci. Díky tomu se dostává na seznam „Zapovězené lokály“ o kterých poutavě píše E. E. Kisch. Konkrétně tento popisuje následovně:

„Z Týnského dvora přicházíme nejdříve chodbou do předsíně, tak zvané „všivárny“, kde sedí několik veteránek. Potom přicházíme do vlastního tunelu, dlouhé, klenuté místnosti. Ještě před nedávnem zde bývala solidní restaurace a pamatujeme se, že jako mladí studenti jsme zde dojatě oslavovali patriotické slavnosti…Vpravo ode dveří je sešlé harmonium, na něm pivní sklenice. Dole skoro na příční stěně je výčepní stůl, u něhož hostinský a proslulý obr-číšník Jarda (zde bojí se jeho medvědí síly víc nežli býkovce, který má zastrčený v kalhotech) přijímají pivo, kávu a skleničky kořalky. Krabice se známkami na nápoje z pestrého skla je na pažení, cínové tácky na pivní sklenice jsou věžovitě navršeny, prázdné sklenice jsou v regálu, který visí stranou. Nějaká kresba uhlem, jaké zhotovují potulní rychlokresliči v špelunkách, visí na stěně. Představuje tři bezvýrazné mladické tváře. Pod jednou je napsáno: „To jsem já. Véna.“ Přes celý výkres je nápis: „Pozdrav z Vídně“. A ještě jedna ozdoba stěny je tu: Kalendář nějaké továrny na stiskací knoflíky z dávno minulého roku, lístky s daty chybí.
U dveří sedí nebo stojí děvčata bez klobouků kolem stolů. Mají modré, zelené nebo fialové stužky ve vlasech a kouří kousky dramek. Naslouchají jedné holce, jež vypravuje, co prožila na policii…U všech stolů hrají se karty. Jsou tu bledí hoši, vlasy na čele skoro přes oči sčesané, staří muži s řídkými vlasy, mdlými zraky nad tlustými váčky, zaschlými ranami a hustými, štětinovitými vousy. Mezi hráči je ustavičná hádka od stolu k stolu…Mezi dvěma „plotnami“ dochází k rvačce. Z počátku chlapíci od jednoho stolu špičkují všelijak chlapíky u druhého stolu…Ale náhle reaguje jeden z nich na zvolání posunkem: potahuje límec od košile od krku. To je považováno za smrtelnou urážku. V okamžiku vyskočil jakýsi zavalitý mládec od protějšího stolu a praštil urážeče zaťatou pěstí přes oko, kde naskočila modrá boule. Rvačka, rány pěstí, kopance, rdousení, stůl s lahvemi, tácky a sklenicemi letí s třeskotem na zem, sklenice zvednou se k útokům, řemeny odepnou se jako zbraň od těla. Hostinský, obr Jarda a druhý číšník přispěchají, vytrhnou býkovce z kalhot, prudkými ranami a pevnými hmaty odtrhávají od sebe strany, které se do sebe zakously. Bojující usedají bledí a supící k svým stolům za posměšných výkřiků, jimiž se každá strana chlubí svým vítězstvím, vznikají stále větší přestávky – bitva dohasíná. U ostatních stolů hrály se dále karty se zvýšenou lhostejností.
Něco takového není důvodem, aby se vyrušovali, vždyť se to stává každou noc několikráte. Ani policie nezakročila, což zde za rok asi stokrát se stává. Horší je, co se děje nahoře u jednoho stolu. Nějaký host nemůže zaplatit pivo, které vypil. Ten arciť musí ven! Když byl dostal pár světoborných facek, je vyhozen z lokálu. Nyní leží vyvržen od vyvrženců, zbit a zahanben na dlažbě Týnského dvora, kudy kdysi kráčeli pyšně císařové německé říše.

Dnes se v prostorách nachází super-drahá indická restaurace, ale v prostorách stále při troše fantazie můžeme vidět to tunelovité doupě hráčů v kartách.