U Dvou koček

Je to jedna z věhlasných hospod, která má opravdu svého nezaměnitelného ducha. Každou chvilku tu hraje jeden chlápek na harmoniku a béká u toho až ucho lahodí, neméně lahodí i místní „kočkovské“ pivo, které si tu sami vaří, rozhodně doporučuji navštívit. Já už sem zatáhl několikero dívčin, všem se tu líbilo. A o ty bláho, první úterý v měsíci, navštívil jsem tuto hospůdku na stojáka, zrovna se vařila nová várka, to vám byla vůně! Nadechoval jsem a vydechoval, jako v nějakém hustém lese a nemohl se té vůně nabažit. Restaurace se dělí na velký vlastní lokál a na menší „Kočičí salónek“

Věru chutná U Dvou koček
však tu sedím celý roček

Krátká historie objektu

První zmínku o domu, kde se restaurace nachází máme již roku 1347, bylo to svědectví o gotické stavbě se střešním altánem. V roce 1439 dům patřil krejčímu Janovi, jenž byl řečený Slepice a jeho slepičí domovní znamení se objevilo i na fasádě. V roce 1541 se dům stal majetkem Jana Kropáče z Krumlova. Po třicetileté válce v roce 1658 je dům veden jako zpustlý a z velké části pobořený. Zrenovoval jej Jan Trnka z Křovic, podle kterého se domu říkalo U Trnků. Poprvé se v pramenech mluví o domu jakožto šenkovním v roce 1726 a dokonce se dochovala zpráva, že v tomto jediném roce se tu vytočilo na 35 sudů piva. Dvě kočky se na fasádu dostaly až počátkem 20.století. Následovalo renesanční období, raně barokní přestavba (1658) a konečně poslední podobu dostala stavba s loubím v mezidobí let 1826-1837. V novodobé historii se domu říkalo „Malý Platýz“, a to nejen proto, že je stavení těsně přilepeno k velkému Platýzu. Oba domy spojoval také vlastník, jímž se stal před začátkem 20. století Eduard rytíř von Daubek. A Daubkům náležel v té době zase už sto let také „Velký Platýz“. Členové tohoto rodu samotný Platýz i postavili počátkem 19.století.

Slavné osobnosti

Častým hostem tu byl například sběratel dobových historek dějinné Prahy Ignát Hermann nebo malíř Josef Mánes.

Svou mladou manželku sem zavedl i Bohumil Hrabal, aby splnil její přání a „uvedl ji do společnosti“. Sám tuto historku zvěčnil vlastním vyprávěním, které stojí za ocitování: „Uvedl jsem ji do společnosti ke Dvěma kočkám. Jen jsme si sedli, tak dojedli jezeďáci koprovou omáčku a pospíchali do Národního divadla a já koukám, že nechali pět knedlíků a dostatek omáčky, přistrčil jsem si talíř a s ohromnou chutí jsem to dojedl a pochvaloval jsem si, jak se tady dobře vaří, a žena byla rudá, odsedávala si ode mne, bylo jí hanba. Pak byl box volný a najednou se tu vzal takový stařeček, miloučký, ale měl mokré kalhoty, moje žena, když se optal, jestli je tady volno, řekla že ne, čekáme přátele, ale já, abych uvedl ženu do společnosti, tak povídám, ale dědečku, jen si pojďte sednout, sedněte si vedle mý ženy, vy jste v životě hodně zkusil, ne? Ale stařeček že nezkusil, že hodně pil, když byl mladší, tak byl pořád nalitý pivem že když si srazil palec u nohy do masa, nebo když se řízl do prstu, tak z něj nejdřív vytekla pivní pěna a potom kapánek krve.“ Jak je patrné, první dojem ze společnosti byl nejspíše nezapomenutelný.

Kočky jsou také jedním z hostinců, v němž herec Josef Abrhám, co by fantom číšníků ve filmu Vrchní, prchni! kasíruje hosty. Lokál se tak na krátký čas proměnil i ve filmový ateliér.

Neslavná událost

Domu se v minulosti (r. 1407) říkávalo „U Ruky“ nebo „U Rukou“, což jakoby se stalo před šesti stovkami let předzvěstí hrůzyplné události, která se ve zdejším hostinci vskutku odehrála. V osmdesátých letech (někde uvádí rok 81, někde 89, kdo se v tom má vyznat?) se restaurace stala dějištěm hrůzného kriminálního činu. Když přišli ráno zaměstnanci do práce, nalezli tu v tratolišti krve svého kolegu, kuchaře. Ten mel navíc v loktech useknuty obě ruce, které se na místě nenašly. Čin ihned rozmázla média a vyrojilo se několik hypotéz. Mluvilo se například i o tom, že chtěl kuchař utéct s tržbou a ruce mu usekla místní mafie, která zde vládla. Pražští kriminalisté ale pachatele nakonec dopadli. 2277584_pripady-kriminalista-markovicZa hrůzným činem stála skupinka pachatelů, mezi nimi i jedna žena. Ti se ke čtvrté hodině ranní v podnapilém stavu do restaurace vloupali a při rabování je překvapil nebohý kuchař. Kuchař se s dotyčnými velmi dobře znal, protože to byli místní štamgasti, asi proto doufal, že jim krádež rozmluví. Jenže opilci se na kuchaře vrhli a jeden z nich ho začal být tyčí na rolet a nakonec mu usekl ruce řeznickou sekerou, zabalil je do novin a odnesl. Jedna z useknutých končetin byla později nalezena v korytu řeky Rokytky. Vrah byl odsouzen k trestu smrti, ale než mohl být rozsudek vykonán, smrt si jej našla sama a zemřel v cele. Žena, která byla v této skupince, byla doživotně umístěna do psychiatrické léčebny. „Její duševní obzor je natolik pustý, že zde se obžaloba nemá čeho chytit.“ psala o ní tehdejší VP. Zbývajícím dvěma pachatelům soud vyměřil za vloupání osm a půl roku vězení. V souvislosti s touto kauzo se pak hospodě říkalo Pacifik (paci – fik). Nějaký čas pak hostinec zkomíral, nakonec však štamgasti špatnou pověst „překousli, vrátili se a je tomu dobře, sem doporučuji zajít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Design Downloaded from free wordpress themes | free website templates | Free Web Icons.