http://janbezucha.cz/foto-pro-gastronomicke-podniky/u-zlateho-tygra

Tuto pivnici by měl navštívit opravdu každý, kdo chce poznat opravdový život Prahy. Je to taková brána do proslulých staropražských pivnic, jako by jste se vrátili zpět v čase. Samotný motiv zlatého lva nad dveřmi je tu už od roku 1702 a opakuje se i v silných barevných sklech oken a vstupních dveřích. Pivnice zde byla vedena už v první polovině 19. století, jak dokládá výkaz takzvané domovní pochozí komise z roku 1816, pak zde byla i kavárna U Zlatého tygra, štamgastem kavárny byl například Josef Kajetán Tyl, za nímž přicházel Karel Hynek Mácha, redaktor Václav Filípek, nebo Karel Sabina. Poté se tu ale zase uchytil zlatý mok a pivo se uchovává v hlubokých sklepích a točilo se do černých kameninových mázů. Na počátku 20.století zde pak jako číšník pracoval otec spisovatele Gézy Včeličky, jehož rodina tu i nějaký čas bydlela a sám Géza Včelička na to vzpomíná v knize Pražské tajemství. Nejslavnějším štamgastem pivnice se ale stal Bohumil Hrabal, který nejčastěji pobýval u stolu vzadu, před vchodem do pivnice. Měl zde i sídlo prestižní Klub inteligence Zlatá Praha, jehož doživotním prezidentem byl právě Hrabal. S ním je tu samozřejmě spojeno mnoho historek a mě se líbila ta od jeho kamaráda Tomáše Mazala, kdy prý byla společnost u Hrabalova stolu posilněna domácí slivovicí a v jedné chvíli se Hrabal urazil a odešel ke stolku u záchodů. Po předchozím hostu tu zůstal podšálek od kávy a tu najednou začali cizí lidé Hrabalovi házet mince na talířek v domnění, že je to děda toaletář. Hrabal na svém místě chvilku setrval a přijal tuto novou roli, po hodině se vrátil ke stolu se slovy: „Vy volové, zatímco tady krcháte a řvete smích, já jsem si alespoň vydělal nějaké peníze…“ K penězům měl Hrabal spíše negativní vztah a hodně jich rozdal nebo propil s přáteli. Když už mu nesloužili nohy a banka byla daleko posílal své kamarády, nejvíce Václava Kadlece a Tomáše Mazala, aby mu šli pro peníze na pivo. Zprvu v tom nebyl problém, úředníci byli na prapodivné směnky zvyklý, pak se ale podmínky výběru hotovosti změnily a bylo nutné ověřit podpisy za účasti notáře a tak se stalo, přes prvotní zdráhání, že jedna notářka v elegantním kloboučku s formuláři a razítky usedla vedle Hrabala v hospodě u piva. Hrabal prý prohlásil: Madam, připomínáte mi Lenku z Kafkova Procesu, dejte si s námi na počest pana Franze Kafky pivo…na to jistě nikdy nezapomněla.

Já když jsem tuto hospůdku poprvé navštívil, tak to bylo při fotografování „chytré cesty“ a bylo to náhodou zrovna v 15hodin těsně před otevíračkou. Před vchodem jsem si všiml hlaholu skupinky nejspíše turistů, že už by toto místo bylo objeveno? Ale ne, po pár chvilkách o metr dál a poslouchání jejich hlaholu jsem zjistil, že jde o skupinku nervózně přešlapujících štamgastů…Ahoj Fando, tak co ty? Nazdáár, ale to víš, venku teplo, vyschlo v krku :-)…

A to už byla minuta po 15hodině a na druhé fotografii se štamgasti hrnou hlavním vchodem na svůj oblíbený mok…

Uvnitř byla snad na každém stolku cedulka s rezervačkou, naštěstí od pozdějších hodin, takže člověk mohl usednout a přivonět atmosféře tohoto lokálu. A atmosféra je to opravdu výjimečná. Hned u vchodu se štamgasti zdraví s vrchním, podávají si ruce a usedají ke stolu se zlatou cedulkou „zde je místo pro štamgasty“. Nikdo se neptá zda si dáte výbornou plzničku a hned jí máte na stole, k ní jsem si ještě objednal pikantního utopence, snad nebude moc pikantní. Když jsem sledoval šrumec hned jsem si tu vytipoval několik postaviček, které budou jisto jistě patřit ke skoro každodennímu inventáři tohoto lokálu. Přátelská ženská ve zralých letech s plzničkou na  stojáka a nově a nově přicházející postavičky všech podivností, které se vřele vítají s dalšími postavičkami. Dveře se tu opravdu nezavřou a dlouho netrvalo a přisednul si ke mě postarší pán, takový mušketýr v důchodu se svou ženuškou. A to už ke mě přichází i plznička a utopenec. Mušketýr v letech se usměje a popřeje mi dobré chuti, to už se jen tak nevidí a tak mu jen dutnu s úsměvem „děkuji“. Utopenec akorát, pivečko parádní…sedím tu čtvrt hodiny a nohy těžknou a hlavou lítá myšlenka, že už se odtud možná nedostanu. Lokál mě úplně lapil a jak sedím v rohu a okolo mě šrumec, nemám kudy odejít a ani nechci, chci to tady poznat. Ale povinnosti volají a tak po dlouhém přemáhání se zvedám, platím a pokračuji v toulkách…ale sem se každopádně ještě vrátím :-).