…světýlko na Kampě stále svítí?

Až příště půjdete po Karlově mostu, zastavte se u schodů vedoucích dolů na Kampu a pohlédněte na dům čp. 514/9 zvaný „U obrázku Panny Marie“. Na jeho fasádě uzříte velmi zajímavý balkónek, kde s největší pravděpodobností uvidíte svítící lucerničku. Je to takové malé světýlko Malé Strany. Až ale dočtete tyto řádky, pro nejednoho z vás to bude, troufám si tvrdit, jedno z nejjasnějších světýlek Malé Strany, u kterého se budete rádi zastavovat. Jak už název domu napovídá, balkónek je zdoben obrazem Panny Marie, podél něj jsou dva dřevěné válečky, níže jsou poličky pro květiny a to vše je zakryté barokní stříškou.

Krátká historie domu

První zmínky o samotném domu pochází z roku 1657, kdy je uveden ve smlouvě, kterou Jan Karel a jeho žena Dorota kupují tento dům, značně poškozený Švédy při bojích o Karlův most. V roce 1659 jej ale prodávají Janu Jiřímu Karvínskému z Karviné za 600 zl. rýn. Karvinský začal dům přestavovat, značně ho zvýšil, čímž popudil úředníky mostu Pražského, kteří nabyli přesvědčení, že mostu to uškodí, při nejmenším znešváří jeho okolí, a proto podle dekretu staroměstské rady ze dne 18. července 1671 oznámili Karvínskému, aby „to neobyčejné, vyzdvižené stavení a krov scházeti poručiti dal“. dumKarvínský neposlechl, stavěl dál a tak mu bylo téhož roku nařízeno, aby vystavené zdi do posledních oken dal zbourat. Jak vidno, investoři a developeři byli v každé době stejní. Co je zajímavé, že sklepy domu pod západním křídlem neodpovídají dnešnímu přízemí, je tedy možné, že jsou pozůstatkem mnohem starší zástavby. Ve 3. čtvrtině 18.stol. pak zřejmě došlo k výstavbě západního křídla s naším balkónkem, které ještě není zakresleno na Hubertově plánu z roku 1769. V letech 1845-46 bylo přistavěno doposud volné severovýchodní nároží k řece a bylo vestavěno dnešní hlavní schodiště (A. Gudera). Při pohledu z Karlova mostu se dům skládá zřetelně ze dvou částí, pravé starší (3.čtvrtina 18.stol.) a levé novější (1845-46), viz fotografie vpravo.

Obraz Panny Marie

Samotný obraz Panny Marie již také něco pamatuje. František Ruth ve své Kronice královské Prahy ze začátku 20.století píše, že při velké povodni v roce 1784 (více o ní také v rozcestníku ZDE) ho tehdejší majitel domu František Pelzl s nasazením vlastního života zachránil z rozbouřených vln a umístil do štítu domu. Samotný obraz je z roku 1756, viz detailní foto. Zajímavé mi přijde, když je řeč o obrazu, že ten jakoby předznamenal, se kterým okruhem osobností bude tento dům následně spojován. Bydleli v něm totiž například malíři bratři Maixnerové nebo o něco později malíř Adolf Kašpar, kterému je na domě věnována i pamětní deska.

Dřevěné válečky

P1070713Zajímá Vás proč jsou vedle obrázku Panny Marie dva dřevěné válečky? Váže se k nim zajímavá pověst. Až do května 1945 ve dvoře tohoto domu byla prádelna s mandlem. Jedna ze služebných jménem Marie se zamyslela a její ruce se dostaly mezi válce mandlu. V zoufalství se v rychlosti pomodlila ke své patronce a zázrakem se válce od sebe oddálily (podle některých zdrojů tomu napomohly zázrakem oživlé sochy z Karlova mostu o které se Marie starala) a ruce vyvázly bez zranění. Na památku této výjimečné události byly zmíněné válce umístěny vedle obrazu P. Marie. A kdo nevěří na zázraky, budiž válečky připomínkou historie prádelny a mandlu v tomto domě.

Josef Rousek

rousek3Krom slavných malířů v domě žil i mladý švec Josef Rousek (na fotografiích vpravo z dobového tisku i se svou paní), který se sem přistěhoval v roce 1898 a měl u vody půjčovnu loděk, které si sám vyráběl a udržoval. Na rozdíl od dnešních časů půjčoval loďky na dobu takzvaně „do nabažení“. Když voda v zimě zamrzla, chápal se košťat a hrabel a vytvořil pro další zájemce kluziště. V přízemí domu pak měl svou ševcovskou dílnu, kde se věnoval své další obživě. Jako melouch se pan Rousek staral o všechny topící, sebevrahy a podobné nebožáky, které schvátila vltavská voda. Je potřeba si uvědomit, že v generacích našich prababiček se našlo hodně těch, kteří neuměli plavat (více o plavání ZDE) Takže melouch pana Rouska byl často velmi žádaný. Na svém kontě měl prý 200 zachráněných lidí a vylovil kolem stovky utonulých. Josef Rousek se také stal otcem čtyř dětí. rousekVšechny je vyučil nejen úctě k životu, ale i umění zachraňovat topící se a obratnému vedení pramice. A tak mohla jeho dcera už v pouhých 10 letech sama zachránit v nepřítomnosti otce jeden lidský život. A nezůstalo jen u toho jednoho. V roce 1932 si Josef dokonce zahrál ve filmu Písničkář, a to sám sebe (obr. vpravo z 59min. filmu) Josef Rousek skonal v létě roku 1942. Nebyla to hezká doba, která by přála úctě k životu. Přesto v nejedněch novinách vyšla zmínka o jeho úmrtí a jeho pohřeb se v té době konal za nevšedního zájmu Pražanů. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech [VII, 16, 431].

Kdo se stará o balkónek?

Pan Josef Rousek byl dvakrát ženatý a obě jeho ženy velmi rády pečovaly o květiny na balkónku a vůbec v celém domě. Po nich se tímto zájmem o krásu domu stala paní Anna Růžičková a jí pomáhala její neteř, paní Jiřinka Šuhajová, která se o balkónek starala více než 60let (na fotografii vpravo z Malostranských novin). Za tuto řekněme malou a přitom krásnou činnost jí velmi děkuji, balkónek mě doslova učaroval.

Na balkónek se dá dostat z půdy a k té se váže další pověst. Prý na půdě žila dívka jménem Petruška. Byla stále sama a tak si vybrala na nebi hvězdu a prosila ji, aby k ní sestoupila, nestalo se tak a když Petruška umírala, na hvězdu nezapomněla a vzkázala jí: „Vidíš zůstala jsem sama.“ Hvězda ale odpověděla a řekla: „Jsem přece pořád s tebou“. 3Duše dívky pak vstoupila do záře svíčky lucerničky na balkóně, stala se zdejším věčným světélkem a nutno říct, sama momentálně rozhodně není a shlíží k ní mnoho lidí, jenž prochází okolo.

Paní Šuhajová nedávno přenechala starost o balkonek mladé dvojici sousedů, kteří mají byt nad ní a s paní Šuhajovou se rychle spřátelili, jelikož si místo svého bydliště také zamilovali. Této mladé dvojici se nedávno navíc narodilo miminko, a mají psího pomocníka – Emilku (na fotografii vpravo z archivu této dvojice). I jim velmi děkuji za pokračování této tradice a přeji hodně štěstí a zdraví!

Pojďme navštívit Petrušku

Možná jste si při prohlížení fotografií válečku a detailů obrazu řekli: „Safra, jak to vyfotil tak detailně? Takový makro fotoaparát chci také.“ Není to fotoaparátem. Poštěstilo se mi něco do nedávna neuvěřitelného. Ozvala se mi tato dvojice, která se nyní stará o balkonek a které se mé stránky líbí, všimli si, že mám balkónek na facebooku jako profilový obrázek a pozvali mě na návštěvu, abych si mohl prohlédnout vnitřek tohoto starodávného domu a jako takový vánoční dárek i možnost podívat se přímo na balkónek. Co vám budu povídat, kdykoliv jsem šel okolo, na balkónek jsem hodil očko, obdivoval jeho malebnost a ani v tom nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že se na něm někdy sám ocitnu.

P1070671A jak už mám ve zvyku, nemohu si tento zážitek nechat jen pro sebe. Bude mi ctí se s vámi o nabyté dojmy podělit. Pojďme tedy na prohlídku domu samotného. Hned u vchodu mě zaujalo, že na zvoncích není ani jeden štítek ala „Italiano s.r.o.“, vše česká jména. Milý pan domácí, statný to chlapík v nejlepších letech, otevírá zdobené dveře a záhy prozrazuje, že zde skutečně bydlí jen starousedlíci. Víc vědět snad ani nepotřebuji, nalezl jsem ráj, malý ostrůvek naděje, že centrum ještě není pouze mrtvý skanzen pro turisty, město kanceláří a bank, jak jsme si nedávno posteskli u Tomáše ZDE. Ale zpět k prohlídce. Mám rád vitráže a o to víc ty běžně skryté. Takovou malou ve vstupní chodbičce jsem nalezl i zde, foto vlevo. Až půjdete okolo, podobnou vitráž naleznete i nad vstupními dveřmi. Vitrážové dveře nás vedou na miniaturní ale o to hezčí pavlačový dvoreček (foto 1). Že tu žijí lidé se srdcem dokazují i takové detaily, jako nově umístěné zdobené umyvadlo, které mě hned upoutalo (foto 2). Při pohledu na druhou stranu dvorečku vzhůru mě zaujala věž s malými okýnky (foto 3). Zbytek hradební věže! Ale kdeže, záchůdky tam jsou :). A ještě jedna zajímavost při pohledu vzhůru. Na našem balkónku byly původně lucerničky tři, ale za komunismu se musely dvě odstranit a místo nich se věšely vlaječky. Jedna z lucerniček se pak náhodou nalezla na půdě. A tak si ji obyvatelé pověsili sem (foto 4).

Naše další kroky vedou do tajemných sklepení a sklípků tohoto domu. V doprovodu pana domácího se ale veškeré přízraky a pradávné nestvůry zde skryté klidily z cesty a tak jsme si mohli v klidu prohlédnout jak přízemní (foto 1), tak podzemní klenby sklípků (foto 2 až 4).

Cestu směrem dolů jsme měli úspěšně za sebou, následovala cesta vzhůru do vyšších pater centrálním schodištěm, ani zde nechybí květena (foto 1). A když tu máme flóru, nesmí chybět ani fauna. Své hnízdo tu mají na konci pavlače vlaštovky (foto 2). Pan domácí k tomu vypráví, že někteří si vršek dvorečků zakrývají sítí, aby se jim tam žádné ptactvo nedostalo. Tady ne, tady jsou na své vlaštovky právem pyšní. Den jim v teplejších měsících zpříjemňují štěbetáním a už odtud vylétlo nejedno mládě do světa (viz foto pana domácího). Všechny tyto krásy mají obyvatelé jako na dlani. A všimněte si důmyslného bordýlkového „okapu“ pod trubkou. 1Na další fotografii je k vidění malý střípek z pavlače, aneb připravená lavička na teplejší měsíce, kdy to tu skutečně žije. Nedá mi to a musím se s vámi s jedním zdejším lavičkovým vyprávěním podělit. V říjnu 2015 prozradila sousedka paní Julie našemu panu domácímu, jak: „V pětačtyřicátém stavěla s kamarádkou Růženkou barikádu na konci Kampy jak začíná ulice U Lužického semináře. Začaly stavět samy dvě a po nějaké době se k nim přidali další dobrovolníci. Když odjížděli Němci z Valdštejna, tak jim do ní párkrát střelili (podle popisu asi stíhač tanků Hetzer) až jim doma spadl strop. Přidělili jim potom náhradní byt zde na Kampě, kde jsem jí po sedmdesáti letech vyfotil.“ (foto od pana domácího vpravo) Pokračujeme točitým schodištěm dále, tentokrát nám na cestu svítí pěkná lampička (foto 4).

V točitém schodišti míjíme poslední pavlačové patro, dole se otevírají vstupní dveře a vchází nějaká omladina, pan domácí se jen nakloní přes pavlač a už se zdraví a vyměňují pár rychlých historek. Poté míříme vzhůru na půdu. Na půdu kde kdysi podle pověsti žila Petruška, na půdu plnou pokladů, tajemství a malinkatého vstupu na balkónek. Pan domácí, fanoušek Rychlých šípů, při té příležitosti vypráví, že by si dokázal na půdě představit místnost s filatelistou Maxmiliánem Drápem. No, to jsem ještě zvědavější. Vstup do tohoto světa hlídá svatá soška a bytelná ozdobná mříž (foto 1). Mimoto, místní při vstupu na půdu vždy Petrušku uctivě pozdraví, jako by vstupovali do jejího skutečného obydlí. Pak už se dostáváme do spleti temných půdních chodbiček, schůdků (foto 2 a 3), kde každý obyvatel domu má za plůtkovou zdí a visacím zámečkem svou komůrku s poklady. Atmosféra se těžko popisuje a ještě hůře se popisuje ta všudypřítomná krásná vůně dřeva, tak typickou pro půdy. A hle, co to mé oko vidí! Pan domácí přikyvuje, pádlo z pramice pana Rouska (foto 4), já to říkal, půda s poklady.

Pokračuji dál temnými chodbičkami téhle půdy a jako hmyz vábený světlem následuji i já světélka, tu žárovková, tu denní prostupující malinkým vikýřem. Jaký je z vikýřů vlastně výhled? Nalepen na pletivu žasnu nad výhledy, jenž se mi naskýtají. Změť stříšek, liduprázdná Kampa a samotný velký, jako vždy plný lidí, Karlův most. Ale tady u vikýře nikdo není.

Při dalším průzkumu objevuji schůdky kamsi vzhůru, snad další půda? Ani bych se v té změti stříšek nedivil. A skutečně, světla je tu opravdu malinko, vidím si sotva pod nohy, jenž o něco zavadí. Nakloním se k tomu a hle, další poklad. Pan domácí znovu přikyvuje a vypráví, že jsou to pěkně staré dřevěné tyče a podle už jen špatně čitelného zbarvení určené zřejmě na vlajky (foto 1). Na jaké konkrétně netušíme, ví někdo? Na konci půdní chodbičky nalézám dveře. Kam vedou? Brzy se to dozvídám a jestli bych někde čekal Maxmiliána Drápa, tak tady. Jakási půdní místnůstka, klubovnička plná pokladů, zazimovaných květin, sbírky motýlů a mnoho jiného (foto 2) Pod jedním vikýřem ji dominuje stoleček s šachovnicí a nedohranou partií (foto 3). Zde se pan domácí rozpovídá a odtajňuje jednu svou zálibu. Tu a tam se totiž se sousedy z okolí vydávají na kanoe pod Karlovým mostem a nahazují pruty. Ryby ale neloví, na konci prutů mají magnety a loví kovové předměty, které ztraceny mizí na dně řeky. Jak vidno z poslední fotografie, nejčastěji jsou to mince, ze kterých už má pan domácí hotový poklad v truhličce nebo nedávno vylovené těžítko v podobě letadýlka.

Opouštíme tuto klubovničku a míříme spletí chodbiček k balkónku. Nad dvířky visí obrázek paní Šuhajové z Malostranských novin. A jsem tam, na balkónku, který jsem tak často obdivoval a kdykoli jsem šel okolo, v duchu si říkal, jestli tam zrovna potkám paní Šuhajovou, jak zrovna zalévá květiny nebo jak pozoruje cvrkot na mostě. Když jsem na balkonku nyní stál skoro jsem až zapomínal fotit a jen hleděl na ty všechny lidičky, jak jdou tam a zase zpátky a ukazují si prstíkem na Pražský hrad. Po tomhle všem rozkoukání jsem si všiml, že mi v růžku balkónku mává trpajzlíček asi andělíček. Tak jsem mu také zamával, rozloučil se i s panem domácím, velmi mu poděkoval za vlídné přijetí, načerpané zážitky a poutavé vyprávění, jehož další pokračování mi určitě bude inspirací i pro další podobné články a vydal se mezi ty proudy lidiček tam pod balkónkem.

Až půjdete někdy malebnou Kampou, můžete projít do prostorů, kde bývalo přístaviště Rouskových lodiček. Ostatně stále tam je, i když pro jiné a větší lodě. Můžete si sednout na kamenný břeh (pokud nebude mínus pět jako při mé návštěvě) a sledovat ruch na Karlově mostě či se zahledět do vltavských vln a na chvíli zavzpomínat na neobyčejný příběh obyčejného ševce, paní Šuhajové, paní Julie, tajemné Petrušky a dalších zdejších obyvatel. Na osudy a příběhy lidí, kteří nikde v těch místech nemají pamětní desku a přece tvoří pořádného genia loci tohoto místa. Budiž pro vás po přečtení těchto řádků tento kout Kampy zase o něco zajímavější a vzhůru za hledáním dalších podobných míst v centru Prahy.

——

Edit 2016: Netrvalo dlouho a s panem domácím jsme se domluvili na další návštěvě. A tentokrát věru stylové, vyrazili jsme na jeho kocábku vstříc vlnám mocné Vltavy. Období bylo vybráno nejlepší možné, Leden, teploty v mínusu a chumelenice 🙂 Pod mostním obloukem zrovna čadila svého jointa skupinka vejlupků a tak nějak jsem tušil, že až nás uvidí, jak vláčíme kocábku na vodu, že to bude jejich poslední joint. Reakce byly samozřejmě bouřlivé, ale už jsou tu na tohle představení zvyknutí, tak jsme s panem domácím mohli hnedle pokračovat ku břehu. Náš první cíl? Nedávno proběhla internetem zpráva (viz tento odkaz), že je ve Vltavě nějaký tajemný poklop, snad Nautilus. Skoro každý to bral jako dílo nějakého vtipálka s Photoshopem. Ale ne, pan domácí mi potvrdil, že tam tato zajímavost skutečně je, viz první fotografie. Ale je dobře hlídaná! Jednak hejnem labutí, ale hejno se naší kocábce ladně vyhnulo, jenže to sem láká nějaká čarodějnice z protějšího břehu, která jim do vody hází zbytky z restaurace a náš průzkum brala jako útok na hejno! Pan domácí ji dobře znal. A co zmůže taková čarodějnice, když je na břehu a my na vodě…jenže, ta megera měla všude kolem sebe hromadu sněhu a zasypávala nás jednou koulí za druhou, prý ať táhneme, že jí plašíme její oblíbené labutě. Tak jsme po sobě chvilku hulákali, ale čarodějnice byla neústupná, začala vyhrožovat vzduchovkou a jinými zaklínadly, tak jsem rychle vyfotil Nautilus a pryč…baba jedna.

Naším dalším cílem byla Čertovka. Kouzelné místo v chumelenici! Z mostu nás zdravil nějaký chlapík, pan domácí následně prozradil, že to byla parta z protějšího břehu, která sem také jezdí na kocábce. No není to nádhera, člověk si myslí, že něco takového existuje už jen v knížkách z dob dávno minulých a tady to takhle žije. Ale jen růžové to samozřejmě není, dravá chapadla turismu to tu neúprosně drancují. Například dům na poslední fotografii, dříve se v něm žilo, lidé se domnívali, že se to nezmění, jenže ku moci se tam dostal turistický mamonář a nasadil starousedlíkům takové cifry za služby, že museli odejít. Dnes se tam prohání pouze meluzína a staví se v něm hotel…

Další zastávkou budiž most Mánesův. Po cestě se mi pan domácí svěřuje s další nedávnou historkou. Tak si tu tak pluje a v dálce vidí odpočívajícího, lehce zhrouceného rybáře na své veslici. A na břehu za ním hejno supů. Ne tedy supů, ale fotografů. Karlův most, zhroucený rybář v loďce, mlha, to je pro ně pastva! Cvakají a cvakají, mlaskají si nad výtvory, až to rybáře přestane bavit a odplouvá na klidnější místo. Když se potká s panem domácím, tak mu nejdříve o tom zalamentuje pod vousy, ale pak se tomu zasmějí. A já starého rybáře chápu. Páni fotografové, cvakejte, ale místa neošoupaná. Fotografií Karlova mostu zná Google bambilion, ale fotografii určitého pražského zákoutí, mnohdy ani jednu nenajdete. Jo a na čtvrté fotografii, všimněte si toho psíka. Představte si, že tam pod mostním obloukem v tomhle mrazu přežívá skupinka bezdůmovců, brr.

Přituhuje, končetiny začínají mrznout, vydáváme se k místu startu naší plavby. Ale nutno říct, že na zážitky to byla plavba velmi hřejivá. Pod jedním obloukem Karlova mostu mě pan domácí upozorňuje na zajímavou značku v kameni, sdílím pro ostatní. A ejhle, ten mor zámečkový se dostal i sem na mostní pilíř, neuvěřitelné. Ale teď už do tepla a ještě jednou děkuji za tento zážitek.

10 Responses to …světýlko na Kampě stále svítí?

  1. Jarmila Kocmanová napsal:

    Dobrý den přeji,
    coby fotoamatérka, hlavně pražská patriotka, která se chystá dát své snímky balkonku z Kampy na Zoneramu, jsem hledala nějaký popisek o „věčném světýlku“ a narazila na Vaše úžasně poutavé vyprávění, které jde přímo od srdíčka do srdíčka, i se skvělou „fotodokumentací“!
    Přeji Vám a panu domácímu jen samé pohodové dny, plné radosti a zdraví
    Se srdečným pozdravem 🙂
    Jarmila Kocmanová

    • Rudolf napsal:

      Díky za přání. A jestli se vám chce, tak pošlete odkaz na fotky.
      Zdraví Vás pan domácí 😀

  2. Zdeněk Slíva napsal:

    Super povídání, nádherné fotky…..Díky moc…

  3. Lucia Šoralova napsal:

    Dekuji za nadherne povidani. Do toho domu bych se nekdy i s detma strasne rada podivala. Kdyz pujdete na zajimave potulky zas, a budete chtit spolecnost, tak nam prosim dejte vedet. Dekuji.

  4. Makový koláč napsal:

    U nas v domě to taky začalo kvest diky shodě šťastných okolnosti a tím ze dum je pod ochranou Panenky Marie
    Děláme to s Rudolfem S ktery je mimo jiné ztělesněním Široka rádi a plníme si zkratka svoje sny
    Makový koláč

  5. Irena napsal:

    Pověst o válečkách jsem četla kdysi v Pražských legendách od Langera a pokaždé když jdu kolem
    si domeček prohlédnu. Děkuji za krásné další povídání, je to moc pěkný dům i uvnitř. A ještě navíc v této době a v centru v něm bydlí starousedlíci – to je nádhera.

  6. Milada Hejzlarová napsal:

    Děkuji mnohokrát, již jsem o tomto domě četla zde loni a velmi se mě líbil. Udržujme staré časy, je to krásné.zastavení v dnešním rychlém světě.

  7. Evik napsal:

    Úžasný článek a ještě úžasnější fotky…díky za něj 🙂

  8. Dana Valentová napsal:

    Hodně dlouho jsem se pídila po pověsti, která je spojena se světélkem na balkonku na Kampě.
    Detaily jsem zapomněla..

    Děkuji, přeji hezký den 🙂

  9. ocnibulva napsal:

    Díky za tip, článku jsem si všiml už dříve a teď pokaždé, když přijedeme na výlet do Prahy se na Karlově mostu nezapomenu kouknout. Myslím, že moc turistů o tom neví. Celkově máš ty članky tady moc zajímavé.

Napsat komentář: Rudolf Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Design Downloaded from free wordpress themes | free website templates | Free Web Icons.