Kradlo a krade se skutečně všechno. Berte tento článek jako vtipný přehled všeho zajímavého co v Praze zmizlo v rukách nenechavců. Nic na tom neměnil fakt, že i obyčejné krádeže se trestaly přísně, například v předhusitské době čekalo usvědčeného pachatele vymrskání, vypálení cejchu či dokonce utětí ruky, jak máme důkaz i v jednom kostele – více ZDE.

– Poklopy kanalizace – v dnešní době jistě nepřekvapí, že trhani bez domovů, jsou přímo posedlí těžkým kovovým poklopem kanalizace, který poté mohou vyměnit ve sběru za pár korunek, jenže tato „živnost“ už píše svou dlouhou historii. Dříve se totiž k zakrývání odpadních kanálů či struh hloubených jako povrchová forma kanalizace používalo prken, které se také hojně kradli.

– Řetězy – těmito řetězy se dříve uzavíraly ulice v nočních hodinách. Koncem 16.století jich mělo být nataženo 74, ale při jedné kontrole musela příslušná komise konstatovat, že všechny či téměř všechny se ztratily jako pára nad hrncem, s mnohými zmizely i sloupky, na něž byly uchyceny.

– Voda – zdá se to podivné, ale v roce 1340 vydal Jan Lucemburský první listinu nařizující mlynářům, aby jeden druhému nekradli vltavskou vodu neboli aby každý používal jen tolik vody, kolik jí nezbytně potřebuje pro pohon svého mlýna a neohrožoval sousedy. Kdo neuposlechl a poškodil „míru“ kolegy poprvé, měl zaplatit pokutu 10 kop grošů, pro recidivisty činil poplatek 20-30 kop grošů a při třetí vodní krádeži měl mít dotyčný mlynář zakázáno mlít po celý rok. Voda se kradla i z hradního příkopového vodovodu vystaveném za Rudolfa II. na nějž bylo napojeno 19 platících a nezjištěný počet neplatících. Jeden z nich podplatil královského písaře stavebního úřadu statným koněm, aby si nevšiml nepovoleného potrubí.

– Majetek Židů – byl rozkrádán několikrát. Například v 18.století, když byli načas z Prahy vyhnáni, z jejich domů zmizelo všechno, co se dalo odmontovat  a odnést, okna, dveře a další použitelné dříví. Další rozkrádání bylo samozřejmě za druhé světové války.

– Stříbrné nádobí – toto zajímavé vyšetřování se nám dochovalo z 18.století z domu U Černého kohouta v Rytířské ulici (čp.407). Bylo jasné, že pachatelem musí být někdo z domu. Majitelův přítel proto vyzval všechny obyvatele, aby si pohladili údajně kouzelného černého kohouta – prý díky němu pozná zloděje. A skutečně, nakonec ukázal na jednoho ze sluhů. Nebyly v tom však žádné čáry, nýbrž šlo o chytrou past. Kohout byl totiž posypán sazemi a zatímco všichni, kteří měli čisté svědomí, ho klidně pohladili, zloděj ze strachu jen předstíral a měl proto jako jediný čisté ruce.

– Střecha z letohrádku Hvězda – mezi zloději z řad dobyvatelů vynikli Švédové. Když vpadli roku 1648 do Prahy, ukradli, nač přišlo – obrazy, sochy, klenoty. Kromě jiného vybílili i letohrádek královny Anny v Královské zahradě u Pražského hradu. Všechny ostatní zloděje pak trumfli tím, že ukradli i celou střechu! Šlo o krytinu letohrádku Hvězda, která byla celá z tehdy velmi vzácné mědi. Pozlacenou hvězdu umístěnou na vrchu věže samozřejmě přibalili také.

– Švédský dobytek – naproti tomu se ale Pražanům povedl opravdu mistrovský kousek a perla tohoto článku. Pražané totiž lstí připravili Švédy o hovězí dobytek nakradený v severních Čechách cestou do Prahy, kterou hodlali obléhat a dobýt. Švédové svůj lup ustájili u Buben a Holešovic, ovšem netušili, že si toho všimli staroměstští  řezníci hlídkující na nedalekých městských hradbách. Čtyři z nich se v noci vydali na druhý břeh, odvedli jedno telátko a pak už jen čekali, až se jeho matka  – a s ní dalších 250 kusů – vydá za naříkajícím ubožátkem. Podle některých zdrojů byl onen řezník syn kata Mydláře Jan Václav a prý takto přepravil 400 kusů hovězího dobytka.

– Sv. Ludmila – v roce 1142, když byl obléhán Pražský hrad znojemským knížetem Konrádem, vyhořel klášter sv. Jiří, ze kterého následně uprchly jeptišky. Když bylo po boji, jeptišky se vrátily a požádaly kameníka Wernera, aby jim odkryl rakev s pozůstatky svaté Ludmily. Světice sice odolala ohni, ale doplatila na chamtivost kameníka, který část ostatků ukradl. Když se vrátil do své německé domoviny, chtěl vystavět k jejich využití kostel, ale stavebníci i on sám záhy zemřeli. To si tehdy lidé vyložili jako projev hněvu světice. Jeho syn proto vrátil relikvii zpět do Prahy.