Tuto restauraci najdeme na Jungmannově náměstí v domech čp. 755 a 756/II (15 a 16).

Krátce k historii obou domů

Domy na tomto místě stávaly od roku 1570, kdy se rušil a parceloval na devět dílů zdejší hřbitov chrámu U Panny Marie Sněžné, více o chrámu ZDE.
Dům č. 16, kde provoz restaurace vznikl a který je na místě dnes, ale stojí na renesančních základech. Posléze prošel barokní proměnou a v roce 1817 dostal současnou klasicistní podobu.
Druhý z domů (č. 15), který byl připojen k „Pinkasům“ v roce 1901, je klasicistní novostavbou, takže mu stylovou podobu dalo právě toto období.
V době barokní proměny dostal dům název „U Svatého Vavřince“ a tím jakoby předznamenal svou budoucnost, protože tento mučedník, dostal za úkol opatrovat nejrůznější profese a mezi jinými právě pivovarníky, sládky, hostinské správce a kuchaře.

U Pinkasů

Ve kterém roce se v tomto domě rodina Pinkasů poprvé objevila se mi zjistit nepodařilo. Jisté je jen to, že sám Jakub Pinkas (na obrázku vlevo, který visí i v hostinci) nebyl povoláním vůbec hostinský. Býval to původně krejčí, který údajně šil řádové oděvy pro františkány, sídlící vedle v klášteře. Někdy na sklonku poloviny 19. století se stal kantýnským v chorobinci na Karlově, potom provozoval zájezdní hostinec na rohu Perlové a Ferdinandovy, dnes Národní třídy a nakonec si najal místnosti v nynějším domě na Jungmannově náměstí.

K podstatné slávě hostince přispěl až Pinkasův přítel, forman Martin Salzmann, který pro „okoštování“ přivezl 8.4.1843 dvě vědra tehdy nového plzeňského piva, jenž mělo značný úspěch a tak se tu od té doby začalo natrvalo čepovat. Dodnes je tu vystavena pípa (v podzemí hned jak sejdete schody, foto vpravo) s nápisem, že na zmíněném místě začali Pinkasové čepovat plzeňské pivo. Sám Salzmann si po úspěchu nakonec také otevřel svůj podnik s názvem „U Salzmannů“ a v jedné místnosti U Pinkasů visí dodnes na památku fotografie Salzmanna i s paní chotí. Rostoucí sláva přinesla Pinkasovi takové jmění, že v roce 1852 dům odkoupil. V roce 1860 dokonce došlo k připojení sousedního objektu a rozšíření sklepů pro potřeby úspěšného hostince. Sklepy jsou zde ještě z dob renesance a zadní sklep je dokonce gotický, jelikož se původně nacházel pod bývalou chrámovou věží sousedního chrámu (foto o kus níže).

Další zprávy z dobového tisku a literatury

Zajímavý popis hostince, jak vypadal kolem roku 1870, přinesl spisovatel Josef Holeček. Ač je možné, že Holeček mírně přeháněl, zdá se, že prvotní sláva hostince v této době již pominula a z kdysi slavného hostince se zřejmě stala průměrná knajpa.
„Tehdy ta pivnice byla šerá a špinavá. Na ulici vedla dvě okna, jež dobře nepřiléhala a byla zakalena muším trusem. Na podokení ležela dvě tři čísla starých novin, zežloutlých a muším trusem také jako makem posypaných. Mimo to byla tam lahvička inkoustu, vedle pero a pravítko… Menší dva stoly stály při stěnách v pravých úhlech ke stolu okennímu… Místnost byla temná, neosvětlená, a jak se zdálo, úplně prázdná.“
Holeček následně pokračuje popisem samotného Pinkase, který v té době asi také zrovna evidentně nebyl štramákem k pohledání, jak jej známe z prvního obrázku: „Příšera se v bačkorách šourala k oknům, a čím blíže byla, tím určitější podoby nabývala. Nikdo jiný to nebyl, leč starý Pinkas sám. Dědek to byl hubený, kostnatý a špinavý jako jeho místnost. Ve tváři byl, jako kdyby se nemýval ani jednou do roka. Snad ho šero dělalo špinavějším, než skutečně byl, a ne-li šero, toť zajisté strnisko vousů, kterým mu tvář zarůstala. Od nosu visela mu kapička, jež na zazářila rubínem… Měl kalhoty a vestu s rukávy, jež byly od mnohé špíny ztuhlé, jako plechové.“
Na jiném místě Josef Holeček ještě jako student vzpomínal, že si tu chtěl podat párek. Starý Pinkas jej ovšem promptně napomenul, že „hosté musejí věděti, jaký u Pinkasů panuje řád. Host se tu nesmí dotknout ničeho sám a musí čekat, až co mu podá starý Pinkas. To pak musí přijmou a chválit Boha.“
Starý Pinkas ale určitě nebyl takový bručoun, protože J. B. Pichla si jej pamatuje jako dobrosrdečného a vstřícného k nemajetným studentům. Pinkasova oblíbená záliba byl prý dějepis, z čehož Pinkas studenty prozkušoval. Když studenti s úspěchem odpovídali na předložené otázky, odvděčil se jim bohatým pohoštěním.

Každopádně, zřejmě v té době již skomírající hostinec, od roku 1882-83 kupuje nový majitel, František Brabec a až do znárodnění nesl hostinec jméno „Brabcova plzeňská restaurace U Pinkasů“ (viz třetí foto v tomto článku, archiv U Pinkasů). Obraz s panem Františkem Brabcem naleznete v prvním patře v místnosti s názvem „Doma“. Do této místnosti byla v současnosti nainstalována i stará kachlová kuchyňská kamna a skutečně si tu přijdete jako doma. Není divu, tyto prostory v prvním patře skutečně využívala rodina Pinkasů i Brabců jako svůj byt (foto vlevo).

Z roku 1906 se dochovala další zpráva o tom, jak: „Praha stvořila slávu plzeňského moku a do Prahy se jezdilo za plzeňským pivem jako zázračně působícím elixírem. Pinkasové začali, potom však vznikla celá síť plzeňských pivnic a jeden z prvních, kdo čepoval nápoj z Měšťanského pivovaru v Plzni, byl krom Salzmannů také Václav Petzold, jinak nájemce Šlechtické besedy v Celetné ulici“.

Slavné osobnosti U Pinkasů

Jak je vidno z fotografie po pravé straně, zdejší schodiště jsou doslova poseta fotografiemi a obrazy známých osobností, jenž do těchto míst vstoupili. Jak jistě víme, řada podniků si slavné osobnosti ve svém lokálu ráda přibarvuje, ale tady mají dokonce dochované knihy hostí a dané osobnosti jsou v ní podepsány. Mezi nejznámější uveďme – František Palacký, jeho zeť František Ladislav Rieger, jazykozpytec Josef Jungmann (to ještě netušil, že se tu po něm bude jmenovat celé náměstí a bude mít vedle hostince pomník :), T. G. Masaryk a jeho syn Jan, Jan Werich nebo Jiří Voskovec, který do pamětní knihy připsal: „Jsem částečně rozený Pinkas, měl bych dostat tantiémy z každého pullitru.“, což se zakládá na pravdě, protože paní Voskovcová byla dcerou malíře Hipolita Soběslava Pinkase. V neposlední řadě zasedal ve zdejší „sněmovně“ (jak se odedávna říkává zdejší pivnici) i Bohumil Hrabal. Samotná „sněmovna“ je určená hlavně pro místní štamgasty, kteří tu mají dokonce v prosklené skříni své osobní půllitry, uzavřené zámkem, viz fotografie v galerii.

No a pokračujme dalšími zajímavý osobnostmi – Josef Gruss (mimo jiného autor textu písně z filmu Kristián „Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít…“), Ladislav Pešek, Jaroslav Hašek, Rudolf Hrušínský nebo Vítězslav Nezval, který do pamětní knihy vepsal verše:

Když máme, hoši, před státnicí
a nepomáhá káva, rum,
tak zajdeme si na sklenici
světlého piva k Pinkasům.

Současnost

Po roce 1989 uplatnili dědicové posledního majitele Františka Brabce své restituční nároky. Ti koncem roku 1991 restauraci U Pinkasů po úpravách opět otevřeli a provozovali ji až do poloviny roku 2001, kdy celý objekt odkoupila společnost Adria-Neptun spol. s.r.o., což je naštěstí čistě česká společnost vlastnící i hotel Adria na Václavském náměstí a jejím podnikatelským záměrem je navázat na slavnou historii čepování plzeňského piva U Pinkasů a vytvořit zde příjemné prostředí pro všechny.
Což zní hezky, ale stejně…důvěřuj, ale prověřuj, takže…
Podnik jsem navštívil již několikrát, ale s fotoaparátem zrovna v zimě, takže nemám fotografii zahrádky a tu v létě doporučuji navštívit. Je to vskutku jedinečné místo. Jak je vidno z této povedené fotografie, rozkládá se zahrádka přímo pod gotickým chrámem Panny Marie Sněžné. Až trochu „kýčovitě a pro turisty vytvořeně“ působí zbytky chrámového zdiva na konci zahrádky, ale nic není umělé, je to skutečně původní zdivo nikdy nedokončeného chrámu. I odhalené zdivo až do prvního patra domu na levé straně fotografie je původní chrámové zdivo.
Z mnoha místností, které v tomto podniku člověk nalezne, stojí za zmínku i tzv. „Ledárna“, prostor v podzemí, kde se vskutku kdysi uchovával led na chlazení piva a byl tu i sklad sudů, viz foto po pravé straně a porovnání s dnešním stavem po levé straně.
A v podzemních prostorách navíc naleznete zajímavou výstavku k tzv. „Pinkasově noční můře“, což je běh z Pinkasova sklepa po 45 schodech s 10 načepovanými půllitry. A proč se tato noční můra běhá? Jakub Pinkas totiž nebyl svazován žádnými tehdejšími gastronomickými stereotypy, jako třeba servírování piva přeléváním do půllitrů z víceobjemových nádob stojících na stole. Půllitry jednoduše naplňoval přímo ze sudů ve sklepě a odtud je následně vynášel hostům. Touto změnou Pinkas výrazně zvýšil kvalitu podávaného piva, ale vyžadovalo to ustavičné běhání po schodech tam a zpět. Tento způsob servírování piva vydržel U Pinkasů mnoho dalších let a stal se takovou „noční můrou“ výčepních, kteří byli na konci šichty dosti „uběhaní“. No, když si tak člověk představí, že by denně musel vyběhnout minimálně desetkrát na Petřínskou věž, žádný med. Na počest všem těmto výčepním se tedy každoročně pořádá toto klání. V roce 2015 jej například vyhrál číšník Lukáš Pešík ze zdejšího podniku, schody vyběhl za 1:40:55 min. Vítěz se pak může podepsat na koženou výčepní zástěru, na kterou dali autogram všichni minulí vítězové běhu. Zástěra visí v horním patře vedle výčepu jako připomínka šikovnosti těch nejlepších výčepních.

Snad už jen doplním, že naposledy jsem si zde dal výborný a vyhlášený guláš a starala se o mě příjemná usměvavá servírka. Co víc si přát.