Podskalí je zaniklá vesnice připomínající již jen celnice na Výtoni, ve které je také muzeum o této kdysi velice malebné vesničce. Legenda praví, že v jednom chudém domku se dlouho nedařilo porodit syna, nástupce řemesla rybářského, když se konečně zadařilo chlapec si hrál u plaveckých vorů, spadl pod trám a vodník ho stáhl do hlubiny. Zoufalý otec se zhroutil, jeho žena volala s pláčem hastrmana a snažila se ho obměkčit. Vodník však synáčka nevydal. Na to rybářka vyřkla strašlivou kletbu: „I ty poznáš zoufalství a beznaděj, krutý hastrmane! Navěky proklínám tvé děti, jakmile vyjdou z vody na suchou zem, slunce je bude nemilosrdně pálit, až vypustí duši!“ Jak řekla tak se také stalo, vodníčci když si v noci hráli na vorech, jejich nohy jako by se přilepili a nemohli se vrátit zpět.Rozednilo se a slunce začalo vodníčky vysoušet, pokud jim přestane kapat voda ze šosu bude konec. Hastrman nemohl nic dělat, když tu najednou u rybářů zaklepala stará babička, objala rybářku a dlouho s ní rozprávěla o osudu milovaného synka a nakonec přísně pravila: „Bolest každého otce či matky je stejná. Nikdo nemá právo mstít se na nevinných dětech, to si pamatuj! Vezmi synkovu košilku, kterou jsi po smrti zmáčela slzami a hoď jí na hastrmánky, ať se křivda dále nešíří.“ Matka nejdříve odmítala ale pak přiznala moudrost staré ženy. Hastrman už z dálky prosil o smilování. Rybářka mlčky hodila synkovu košilku na vodníčky, na hastrmana ani nepohlédla a odešla. Hastrman z Podskalí však na velkomyslný čin nezapomněl. Život rybářčině synkovi již vrátit nemohl, ale slavnostně vyhlásil, že v Podskalí se již neutopí žádné dítě – a svůj slib splnil. Tuto legendu nám nyní připomíná socha vodníčka na domu U Tunglů ve Vyšehradské ulici. Tato ulice je mimochodem na místě prastaré cesty, jež spojovala Vyšehrad se Starým Městem ještě před vznikem Nového Města.