Znáte to, touláte se Prahou, kocháte se její krásou nebo krásou dívky která jde vedle vás a tu najednou pocítíte chuť zapít ty stovky kroků nějakým dobrým pivem nebo kávou. Hlad je sice převlečená žízeň, ale donekonečna se tím řídit nemůžete a tak tu a tam rádi zajdete do nějaké příjemné hospůdky, restaurace, kde vám třeba připraví i něco dobrého na zub. Jenže tady nastává kámen úrazu a vy zjistíte, že aby jste někde uhasily tyto své choutky, musíte sáhnout hluboko do své kapsy. Bohužel krutá realita, která k životu v Praze odjakživa patří. Ale není nutno hned ztrácet hlavu, protože zde začíná nové dobrodružství, na jehož konci objevíte, že se v Praze stále nachází spousta restaurací a hospod, která neztrácí své kouzlo a kde se dobře najíte a popijete za dobrý peníz. Zde pro vás pár svých oblíbených vybírám.

Existuje ale i řada hospod, pajzlů, špeluněk a jiných zajímavých podníků, o kterých se vypráví historky ještě po několika stoletích, dochovali se nám o nich záznamy v historických materiálech, ale tyto hospody už nestojí. Pojďme si některé přiblížit.

Tak takhle ne pánové, aneb seznam lokálů, kam chodit nedoporučuji.

Historky s pivem spojené, hodící se do lokálů

Pokud budete chtít okouzlit svou půvabnou společnici, nebo jen prostě udělat dojem na partu kamarádu, že opravdu víte, bude se vám hodit pár zajímavých skutečností.

– v 19. století využívali služeb pivovarů nejen milovníci piva, ale i mnozí Pražané, kteří se chtěli doma vykoupat. Ne že by se máchali v pěnivém moku, ale nechávali si z těchto výroben posílat putny horké vody. Vyšlo je to totiž mnohem laciněji, než kdyby vodu ohřívali doma. Spotřebovali by zbytečně mnoho topiva, protože až do poloviny 18.století se netopilo klasickým uhlím, ale dřívím či dřevěným uhlím.

– pivo nevládlo Praze a celému středověku odjakživa. Před pivem se nejvíce pila medovina, vyráběli ji medníci, kteří patřili ke ctěným občanům. Vybírat bylo možno z medoviny tmavé, světlé či nahořklé. Lišily se přísadami, mezi něž patřil například pelyněk, chmel, skořice, muškátový květ, šafrán či pepř. Medovinu nabízely specializované krčmy. Známý byl tzv. Medařský dům na Staroměstském náměstí (čp. 481)

– chmel se do piva z počátku přidával tajně, ale pak se jako pivní přísada prosadil. Pivo z pšeničného sladu, bylo husté, ani příliš sladké, ani příliš hořké a říkalo se mu bledé či bílé. Z ječmene bylo nahořklé černé pivo, pokud leželo déle, bylo silnější a nazývalo se staré. Nejsilnější byl březňák vařený v březnu, který se nechával uležet několik týdnů, zatímco ostatní ležáky jen několik dnů. Patok byl druhý odvar ze sladu.

– místo kde se dnes sedí se nazývalo šenkovna, dlouho se pivo nerozváželo do prodejen a sloužilo jen hostům, kteří přišli posedět nebo si pivo odnesli ve džbánku přes ulici. Pivo čepoval buď majitel sám, nebo si najímal šenkýřky a šenkýře. Domy se šenky mívaly nad vraty věchet ze slámy či dlouhých hoblovaček, případně věnec z chvojí ozdobený stuhami.

– pivo se často šidilo, například bylo při výrobě doléváno vodou, což se nazývalo studená várka, bylo to samozřejmě trestáno. Nejčastěji se pivo šidilo čepováním pod míru, což známe i dnes. Roku 1390 vydali pražští radní nařízení, podle něhož veškeré nádoby používané v hostincích musely mít cejch označující správnou míru. Voda byla do piva přidávána i při čepování, pivo se tzv. plundrovalo.