Většina turistů má svou vyšlapanou cestičku z Václavského náměstí, přes Staroměstské a Karlovou ulicí na Karlův most. Správný pražský poutník ale chodí jinudy. Turisty míjí jenom příčně, najednou se objeví a hned se zase skryje v temných chodbách domů, liduprázdných uličkách, mezi rozdrobenými dvorky. Turista hledí, kam to ten bláhový šel, tuhle trasu v průvodci přeci nemá a tak nebude riskovat a vrátí se do proudu dalších turistů.
Ale nebudu mlžit, risk v těchto místech skutečně je. Dříve to byly domovnice, babizny vyzbrojené mokrým hadrem, takový archetyp pohádkové čarodějnice. Dnes to jsou vrátní, z odpočinku vyrušení číšnici u zadních vstupů do lokálů nebo hrdobci vlastnící v těchto domech svůj přepychový bejvák, kteří bývají nejvíce popuzeni nezvyklým hostem na dvorku. V 19.století existoval úřední status, že majitel domu musí v domě průchod zajistit, ale ta doba je již pryč a v současné době si většina majitelů domy a byty striktně rozdělila a na důkaz nabytého vlastnictví hermeticky průchody uzamkla. Chovejme se tedy prosím v tajemných průchodech co nejvíce slušně, ať nám jich co nejvíce vydrží skutečně průchozích. A věřte, že milé slovo a úsměv kolikrát otevřou i jinak naprosto zamčené dveře.
Na této stránce se budu zatím zabývat pouze průchody řekněme lehce tajemnými, s křivolakými uličkami, dvorky a nacházející se v historickém centru Prahy. Samozřejmě existuje i řada průchozích obchodních pasáží, ale o tom jindy.

U bílého koníčka (čp. 548/20) – Železná ↔ Staroměstské nám.

Když se tak podíváte na první fotografii po levé straně, uvidíte celkem klasický obrázek centra, obchod s nehezkými suvenýry, no proč bych tam lezl? A vidíte ty celkem obyčejné dveře na konci krámku? Ty vedou do neobyčejného světa, který zná málokdo. Světa skrytých dvorků a průchodů. Až někdy půjdete okolo, vezměte za kliku a vejděte. Dostanete se na dvorek, který vidíte na fotografii po pravé straně. Praha, hlavně ta centrální, se snaží být před turisty načančaná, zářivá, ale tady je její krásná syrová verze. Já se tudy prošel, když zrovna nasněžilo a setmělo se, to atmosféru ještě trochu umocnilo. Po levé straně vzadu vidíte průchod dál, tam se s klidem vydejte. Dojdete k dalším obyčejným dveřím. Nelekněte se, hned za nimi je černá opona, tu odhrňte a dostanete se do průchodu, kde momentálně sídlí restaurace. Ale místní tudy normálně chodí, takže se tvařte jako místní a obsluha si vás ani nevšimne. Zde si hlavně povšimněte nádherné gotické klenby z konce patnáctého století od Matyáše Rejska. Nacházíte se mimo jiné v domě, jenž se nazývá „u Bílého koníčka“ a kde Bedřich Smetana provozoval hudební školu nebo kde Karel Havlíček Borovský v letech 1838 až 1839 bydlel.

Haštalská 731/20 ↔ Dlouhá 731/33

Za podobně řekněme neošoupaný průchod lze považovat ten mezi Haštalskou a Dlouhou ulicí. Doporučuji jít směrem od Haštalské. Zcela vpravo u této železobetonové novostavby najdeme vrata, kudy se vstupuje do jistého hostelu. Samozřejmě to chce i trochu té štěstěny, aby byly dveře nezaklapnuté a nemuselo se na hostel zvonit, ale většinou to tak bývá a tak stačí do dveří jen lehce šťouchnout (foto 1). Pokud se vstup podaří, je vyhráno a můžeme se okolo zázemí zdejších restaurací, hotelů a klubů protáhnout až do ulice Dlouhé (zbytek fotografií). Je to dost industriální zážitek, pro dobrodružné povahy doporučuji. Na třetí fotografii vidíte cigaretový koutek zaměstnanců vyhlášeného Lokálu, takže pokud se vám líbí nějaká místní servírka, zde máte jedinečnou šanci ji oslnit kyticí :). Do ulice Dlouhé se dveře mnohem častěji zaklapávají, takže odtud vstup nedoporučuji, ale odemčené jsou pokaždé, takže výstup možný jest. A když už jsem naťukl Lokál, jehož prostor, připomínající dlouhou chodbu, kopíruje Rybnou ulici, tak ten je samozřejmě průchozí také a lze jej jako průchod využít, ale už to není takové dobrodrůžo. Kdysi v jeho prostorách sídlila Aschermannova kavárna, počeštěle zvaná Ašermanka, což byl po okupaci jediný podnik, který směli Židé alespoň dočasně navštěvovat.

Michalská 436/19 ↔ Jilská 436/18

I tento průchod je velmi dobře skryt veřejnosti, přitom je jeden z nejkrásnějších, kór v noci a v zimě, když napadne sníh, tuto atmosféru jsem se snažil přiblížit i fotografiemi. Pokud do něj zamíříme z ulice Michálské, dívejme se na zdejší krásná domovní znamení a až uvidíme hromotluka, který si nad hlavou vláčí těžké dveře, jste na správném místě. Jde o dům U železných dveří, více o tomto domovním znamení ZDE. A teď si asi řeknete: „Zbláznil jsem se? Vždyť je tam recepce hotelu, tam nejdu, ještě mě poženou!“ A skutečně, automatické prosklené dveře ovládané fotobuňkou, za nimi drahý nábytek, recepce…doslova mistrovské dílo psychologického strašáku, ale nebojte se a klidně vstupte, máte na to plné právo, skutečně jde o veřejný průchod a ve dvoře je dokonce zahrádka restaurace (tou ani nemusíte procházet, po straně je chodníček. Samotný dvůr tu překonává určité terénní nerovnosti, takže je tu i sympatický kopeček, na jeho konci tentokrát sympatičtější průchod a hle, Jilská ulice.

Staroměstské nám. 606/12 ↔ Týnská 606/3

A vraťme se ještě na Staroměstské náměstí. Průchozí je celkem pohodlně i palác Golz-Kinských, kde sídlilo Staroměstské gymnázium. Od roku 1893 do své maturity v roce 1901 ho navštěvoval i Franz Kafka. Jeho spolužák a budoucí lékař Hugo Hecht vzpomínal později na „rozsáhlá zadní křídla, mezi nimiž se rozkládají dvě velká vnitřní nádvoří. Tady studenti trávili velkou přestávku o desáté. Pod dozorem profesorů. Většina studentů si nosila svačinu, takzvaný Gabelfrühstück, z domova. Synové zámožných rodičů si mohli dovolit kupovat svačinu u školníka Kletetschky. Vrcholným požitkem byly teplé párky – v Praze zvané Paarl, s čerstvým chlebem“. Dnes tu člověk skoro nikoho nepotká, ale právě přes dvě velká nádvoří lze i dnes vstoupit do zadního křídla paláce a tudy se okolo restaurace protáhnout do Týnské ulice. Pokud půjdete od Staroměstského náměstí, nejdříve projdete krásným průchodem, který vidíte na první fotografii a dostanete se na zadní nádvoří. Na druhé fotografii vidíte po levé straně osvětlený vstup. Tím se vydejte dál. Na třetí fotografii se už nacházíme v útrobách zadního křídla. Nic se nebojte a touto lehce klikatou chodbičkou jděte dál. Na jejím konci možná překvapivě objevíte vstup do restaurace. Samotná restaurace se ale nachází v podzemí. Zde už stačí pár kroků a objevíte se v Týnské uličce. Na čtvrté fotografii může kolemjdoucí nabýt dojmu, že je to pouze vstup do restaurace, ale my už víme.

Železná 487/8 ↔ Kožná ulice

A to už se dostáváme ke známějším myším dírkám. Tento průchod je spíše vyústění ulice Kožné do ulice Železné, ale už Egon Erwin Kisch tuto zkratku považoval za průchod, takže šup sem s ní. Bylo to zřejmě i kvůli oblouku, kterým se dá protáhnout u ústí do Železné ulice. Ale ona celkově tato úzká ulička působí dobrodružně a tajemně. A má proč! Podle Kische tu „v nepopsatelně chudobné komůrce“ dožívala po třiceti letech prostituce i legendární prostitutka Tonka Šibenice, která byla jako jediná ochotná splnit poslední přání Ferdinanda Prokůpka a strávila s ním pár hodin před tím, než ho pověsili. Jak se dočteme dále, Prokůpek „uškrtil tři holky, jednu u Brandejsa, jednu u Krče a tu zbejvající vylákal do lesejka u Hodkoviček. Všecky tři uškrtil a pak ty mrtvoly zohavil. Hnusnej chlap.“ Režisér Karel Anton o ní nakonec natočil v roce 1930 i první český celovečerní zvukový film jménem Tonka Šibenice. O téhle úzké uličce pak Karel Ladislav Kukla začátkem dvacátého století napsal: „Je to kus Prahy, pomalu mizící, kde se před lety skoro ob dům skrývaly nejznámější prostituční útulky pro chudší vrstvy za lidové taxy jedné až dvou zlatek, kdežto taxy bordelů elegantních stoupaly od staré pětky až po dvacet či padesát zlatých jako vrchol královského luxusu! Byly tam nevzhledné hampejzy Mastný drdol, nazývaný podle havraního účesu majitelky, namazaného koňským sádlem, pajzlíček Kafemlejnek a nejubožejší světnička prodejné lásky potupně zvaná V zadnici, ovšem tím druhým, méně slušným výrazem.“

Kožná 499/8 ↔ Havelská 499/27

A v království nejrůznějších průchodů, tedy v Kožné ještě zůstaneme. Další průchod tu nejdeme v domě s názvem Kožný nebo jinak řečeno v „Kožnici“, kde byl v 19. století sklad a obchod, překvapivě s kůžemi. Tento průchod se objevil například ve filmu Vracenky z roku 1990. Vstup v Kožné lemují po obou stranách řady bytelných dřevěných dveří. Poté následují dvě náměstíčka (na přelomu devatenáctého a dvacátého století byla překryta skleněnou střechou, ale ta už je pryč) a poté vystoupíme v rušné Havelské ulici. Jako většina průchodů, i tento má za tmy své osobité kouzlo.

Michalská 452/23 ↔ Jilská 452/22 ↔ Malé náměstí 457/13

Aneb Hlavsova ulička, v noci přehrazena mříží, kterou tu uzamyká sličná slečna z nedalekého obchůdku, ale než stačila zarachotit klíči, stačil jsem cvaknout spouští. Do Jilské uličky ústí domem čp. 452/22, který je znám také jako U červeného orla. V patře v něm byla Staroměstská kavárna, na kterou spisovatel Géza Včelička vzpomíná v románu Policejní hodina takto: „Naproti průchodnímu domu U Kočků na kraji Jilské ulice byla v jiném průchodním domě, který vedl do Hlavsovy uličky a jmenoval se U červeného orla, noční staroměstská kavárna Aloise Slavíčka se zpěvní síní neboli šantánem. V šantánu toho času účinkovali známí bratři Hartmannové, duetistky sestry Černé, mladistvá šansoneta slečna Milada a proslulý komik Kohn.“ Zhruba v půlce průchodu se dá ještě odbočit do dalšího průchodu, který vede skrz gotické jádro domu U zlaté koruny na Malé náměstí, kde si povšimněte původního portálu z roku 1378.

Michalská 459/25 ↔ Malé náměstí 459/11

Více o tomto průchodu ZDE.

Melantrichova 971/19 ↔ Michalská 653/27

Jeden z nejznámějších průchodů, hojně navštěvovaný i turisty, sem už se nebojí. Taky aby ne, když to tady světélkuje, jak na diskotéce, což není zase tak vzdálené od pravdy. Procházíme totiž kolem bývalého kláštera servitů. Kázal tu Jan Hus a kostel sv. Michala byl jedním z prvních v Praze, kde se přijímalo pod obojí. Poprvé v roce 1414. Bohužel se na něm podepsala doba Josefa II, ve které byl zrušen, vysvěcen a sloužil jako skladiště. Ponurá historie pokračuje i nyní, kdy jej v roce 1982 sice získala Národní knihovna, ale roku 1991 kostel vyhořel a tak byl namísto opravy prodán soukromému vlastníku, který z něj chtěl udělat banku, to se naštěstí nestalo. Objekt byl znovu prodán společnosti Kontakt Moravia a ta tu prováděla historickou multimediální show, ve které se například Adolf Hitler zrodil z rozpadající se kostry golema. Show měla logicky absolutní nepochopení a atrakce byla ukončena. Pak byl objekt znovu prodán za 46 milionů a v současnosti se v něm nachází dokonce hudební klub. V nedávné minulosti tomuto plácku staroměstská dítka říkala „vozejčky“, podle pojízdných kontejnerů na kolečkách, jež tu v době reálného socialismu, jak bylo zvykem, bez vážnějšího zájmu pracujících stály a skvěle sloužily k dětským hrám. Dnes tu po nich zbyl pouze výtah a „vozejčky“ jsou pod zemí.

Karoliny Světlé 327/33 ↔ Smetanovo nábřeží 327/14

Velmi zajímavý průchod domem nabízí i tento hned vedle Vltavy. Je zajímavý především tím, jak svým schodištěm, nad pavlačovým dvorkem, překonává rozdíl v úrovni terénu mezi nově vybudovanou frontou domů na zvýšeném nábřeží a neasanovanou oblastí ulice Karoliny Světlé. Projít jim chce trochu odvahy, protože ústí do ulice Karoliny Světlé si zabrala zahrádka zdejší restaurace, ale o žije to tu sympaticky, tak vás to třeba inspiruje na chvilkové odpočinutí. Na fotografii po levé straně je tedy pohled od vstupu směrem ke dveřím restaurace. Ani zde se ničeho nebojte a klidně projděte.

Konviktská 291/24 ↔ Bartolomějská 291/11

Jednoduše areál Konviktu, jeden z mých nejoblíbenějších průchozích domů. Bohužel ne vždy jsou jeho brány otevřené, ale pokud se podaří, je to radost pohledět. Výškové rozdíly obou ulic tu překonává lehký kopeček. Jako internát pro své studenty z Klementina vybudovali Konvikt jezuité po roce 1660. Pátého února 1840 se zde konal vůbec první český bál. Kdo chtěl vstoupit, musel složit zkoušku z češtiny a tančilo se kolem Jungmannova slovníku. Tak se to alespoň tradovalo v pražských ulicích. Ve výklenku severní zdi nádvoří je umístěna kopie sochy sv. Václava jako vinaře od Jana Brokoffa. Kopii vytvořil z umělého kamene Jiří Líbal v r. 1999, originál je umístěn v Lapidáriu Národního muzea.

Anenské náměstí 211/2 ↔ Liliová 211/9

Tento průchod sice existuje, ale je to spíše dílko štěstěny a náhody, kdy vrátný nedává pozor nebo kdy se vám povede si jej získat na svou stranu. Zde po celou dobu putujeme rozlehlým areálem odsvěceného kláštera svaté Anny a tam jsou většinou dveře zamčené. Dnes patří budovy kláštera Národnímu divadlu a to si hlídá své příchozí. O to víc, že při průchodu vás čeká jedna malá zajímavost. Po obou stranách se totiž nacházejí zkušební sály baletek…a to je panečku podívaná pro pánské oko :). No neodolal jsem, jedno oko mi ujíždělo na stranu, ale pan vrátný je pozorný a když už mi ujíždělo zbytečně dlouho, hlasitě si odkašlal. „Pokračuj, pokračuj, panáčku…“. Zde se skutečně rázem vcítíte do role uličníka ze starých časů, který každou chvilku zápasil se správci nebo domovníky, jak to popisuje Egon Erwin Kisch ve svých fejetonech, který právě zde mimochodem začínal svou novinářskou dráhu, protože právě zde sídlila redakce pražského německého deníku Bohemia. Fotografie baletek se nepodařila, ale kolegyně měla větší štěstí, mrkněte ZDE.

Uhelný trh 416/11 ↔ Národní třída 416/37 ↔ Martinská 416/10

Platýz, postavený v letech 1817-1825, je také průchozí vícero směry. Více o něm píšu v tomto článku ZDE. Procházíme-li Platýzem odspodu (i zde je dvůr lehce do kopečka), můžeme po pravé straně projít krátkým průchodem do Martinské ulice. Hlavní vstupy jsou nahoře a dole. Ve dvoře mě zaujala socha schoulené dívčiny, kor pod nánosem sněhu, kdy jsem tu fotil, působila opravdu opuštěně a politováníhodně. Nakonec jsem zjistil, že se opravdu jmenuje „Schoulená“ a je od sochaře Miloše Zeta. Její detailní fotografii uzříte ZDE. Jak se dozvídáme v článku o kousek výše, v Platýzu kdysi vraždila krásná žena, kdo ví, třeba zůstal kus její duše v této bronzové soše dívky a kaje se.

Průchody zamčené

Bohužel je v Praze i řada domů, kde majitelé průchod domem z jedné, z druhé nebo dokonce z obou stran zamezili. Občas ale můžeme nakouknout alespoň do dvora a i tam často najdeme velmi zajímavá zákoutí. No a kdo ví, teď když o těchto domech budete vědět, třeba bude mít někdo z vás to velké štěstí a podaří se mu, skulinkou odemčených dveří, průchod realizovat. Pokud se mě povede alespoň nahlédnout, počítejte s tím, že se tu s vámi podělím alespoň o zajímavé fotografie z místa činu. Čísla popisná jednotlivých domů nechávám klikací na mapu. Mezi průchozí domy patřil například dům U zlatého melounu (čp. 432/12) v Melantrichově ulici s domovním znamením zavěšeným nad vstupní branou. Dnes se dostaneme pouze do dvora, kde se nachází Anonymous bar a tedy, to jeho zákoutí, to je dobrodružství samo o sobě, mrkněte na fotografii po levé straně. O kus dál v téže ulici byl v minulosti za dřevěnými vraty průchozí dům U Bruncvíka (čp. 510/8), kde se mohlo přes spletité zákruty dvorků projít až na Havelský trh. Na Havelském trhu byly naopak průchozí snad všechny domy v uličce V kotcích. Dodnes lze projít alespoň restaurací čp. 521/8.
Do zajímavých dvorů domů, jenž byly v minulosti průchozí, lze celkem často nahlédnout v ulici Dlouhé, konkrétně je to například dům zvaný U krkavců (čp.735/25), kde projdeme spletí průchodů až do zadního velkého dvora. Odtud se v minulosti dalo pokračovat do ulice Rámové. Na fotografii po pravé straně v noci lehce tajemný průchod tohoto krkavčího domu. V Dlouhé ulici je ještě jeden bývalý průchozí dům se jménem U zeleného stromu (čp. 729/37). Průchozí byl do Haštalské ulice. Dnes můžeme nahlédnout alespoň do velmi zajímavého dvora. Dlažba je tu směrována tak, aby voda stékala ke kanálové mříži v jeho středu a dvoru dominuje krásná původní renesanční arkáda. Ve dvacátých letech dvacátého století k ní bylo dostavěno ještě jedno patro s arkádou zastřešenou vlnitým plechem. Celé to hlavně v noci působí dost bizarně a přitom zajímavě, jako v nějakém béčkovém post apokalyptickém hororu, kde se ve válce zřítilo poslední patro domu, následně bylo provizorně opraveno a to celé osvětlují různobarevná svítidla…stejná prostě v té bídě nebyla k sehnání. Ostatně posuďte sami na fotografii po levé straně.
V ulici U obecního dvora byl průchozí dům čp. 799/7. Občas se tu podaří nahlédnout alespoň do dvora, kde je k vidění řada kůlen po levé straně, porostlé stěny všude okolo, pavlače, dřevěné schody a hospodářská ohrada přiléhající k zámečnictví na druhé straně dvora. Náhoda tomu chtěla, že nahlédnout dovolily i mapy.cz, které zachytili odpočívajícího dělníka u zrovínka otevřených vrat 🙂 mrněte ZDE.
U Anenského náměstí býval průchozí Pachtův palác (čp. 208/34) a do devadesátých let dvacátého století také činžovní dům čp. 203,