Prahu nedělají krásnou jen památky, ale také příběhy a jsou to i příběhy lidí, známých figurek, které možná neznáte a možná znáte, nebo jste je alespoň někdy viděli. Jsou to lidé, které pokud potkáte, jen tak je nepřehlédnete. Tvoří velmi zajímavý život v ulicích našeho krásného města. Někteří už třeba nejsou mezi námi, ale jejich příběh stojí za to uchovat i do dalších let, aby i ostatní viděli, jak může být kamenné město krásně živé a pestrobarevné. Nu a začněme postavičkou dnešních dní a tou je pan…

Stanislav Smetana

Tento pán už od 3.8.2009 stepuje nejčastěji pod „ocasem“ na Václavském náměstí, jelikož mu byl vydražen dům v roce 1999. Osobně nevím jestli to bylo oprávněné či ne, ale pan Stanislav ho chce za každou cenu zpět, nebo alespoň náhradu. Na jeho tabuli je psáno, že mu byl vydražen v roce 1899. Dal jsem se s ním tedy do řeči, jak se tento celý příběh má. Samozřejmě mu v tomto roce vydražen nebyl, ale jde o úřední chybku, kterou vám ihned ochotně ukáže na přilepené smlouvě z druhé strany protestní tabule. Kopie smlouvy už leccos zažila, takže zmíněný datum člověk přečte jen těžce, ale je tam :-)! Pokud se se Stanislavem dáte do řeči, většinou vás zahrne informacemi, co vše je v nepořádku. A co si budeme povídat, něco pravdy na tom bude. Ještě jsem se ho zeptal, na jak dlouho tento protest vidí. Povídal, že dokud dům nedostane zpět. Tak uvidíme, jak dlouho ho budeme ještě potkávat a třeba se něco stane a opravdu se u pana Stanislava situace změní třeba k lepšímu, přál bych mu to. Zájem je o něj opravdu velký a kdekdo se s ním dává do řeči také. Pokud o něm budete mít nějaké nové informace, sem s nimi! Zatím naposledy jsem pana Stanislava potkal 10.5.2018 (3204).

Edit 2012: přidány nové fotografie pana Stanislava s „celebritkou“ Agátou Hanychovou a na demonstraci proti Plesu v opeře v roce 2012.
Edit 2013: foto před Pražským hradem.
Edit 2014: další foto před Pražským hradem. (1890dní)

Ejčučuna

Nedávno jsem se pohyboval po Václaváku a na Můstku si rozbalil své náčiní tento podivný chlapík. Začal pobíhat okolo své pokladničky a pozpěvovat si něco o Ejčučunovi, přitom se plácal do pupíku. Bylo to celkem vtipné, překvapením pro mě bylo, že jej znalo hned několik mých kamarádů a že je tam prý často. No tak ho tam třeba potkáte taky 🙂

edit 2014: tak po Ejčučunovi se už asi slehla zem, dlouho jsem jej neviděl…

Conar…Ir v sukni

(1/2014) A to jsem zase někoho potkal, musím se s Vámi o to podělit. Kamarád mě zlákal, abych si s ním dal pověstné „jedno“ v kavárna/trafika Kaaba na Vinohradech. Musím říct, že podnik má opravdu krásnou atmosféru. Na jedné straně stěna plná časopisů, na straně druhé chuchvalec židliček a stolečků. Navíc zde obsluhuje doslova andělská tvářička, říkejme jí Maruška, která tu je velmi často v přátelském rozhovoru s Irem jménem Conar. Je to taková místní postavička, bohém, jenž si sem na to pověstné „jedno“ chodí prý velmi často. Co je na něm zvláštní, zajímavé, snad i krásné, že chodí v sukni, v punčoškách a v mikině s kapucí. Sám se tomu usmívá a říká, že má rád „to i to“. Bohužel fotografii zatím nemám, ale věřte, že jsme se s ním dali do přátelského rozhovoru a nakonec jsme v jeho doprovodu navštívili snad nejstarší gay klub v Praze, Piano bar, hned o ulici vedle. Pro nás oba s kamarádem premiéra, ale vidět se musí vše! Odhalení přišlo hned u dveří a z lokálu se ozvalo „jééé, to jsou jen heteráči“. Během večera rozčísla atmosféru ještě skupinka Romů, proběhla kolem kabátů, Conarovi ukradla mp3, vrchní zavřel mříže a už byla na schodech policie…no to byl zase večer :-).

Jarda Poldr

Tohoto človíčka jsem potkal při průzkumu Petrovického poldru. Na jeho hrázi je opuštěná konstrukce, kterou jsem se rozhodl prozkoumat. Když tak hledím po žebříku dolů, za zády se mi ozve „Co tu děláte?!“. Docela to se mnou škublo a z dírky, kterou jsem předtím považoval za pouhou časem uvolněnou zídku, na mě koukala hlava bezdomovce. Než jsem se vzpamatoval, už byl venku ve svých bělavých trenkách. Nakonec se z něj vyklubal celkem přátelský bezdík Jarda, které jsem pracovně pojmenoval jako Jarda Poldr :-), řidič tatrovky a vyučený automechanik. Hned mě tu zamkl a začal mi vyprávět, že chodí přes pole k Jardovi Svátkovi na pivo, žije tu už dobrých dvacet let nebo že za hrází se v „rotundě“ scházeli feťáci, kteří jednoho dne už neměli na fet, tak si utrhali plechovou střechu nad hlavou a šli jí zpeněžit, od té chvíle je neviděl. Když už jsem se loučil, Jarda zase zmizel ve své dírce a než jsem se stihl vytratit, už byl zase venku, hleděl do dálky s obřím dalekohledem a mával na pejskaře. To mě docela zaujalo a tak jsem se s ním dal znovu do řeči. Prozradil mi, že tu žije z penze 8900,- a tak si může dovolit tyhle fajnovky. Slováci za hrází žijící v chatičce prý nemají žádnou penzi. Pak jsem si všiml i pěkných hodinek na jeho ruce, řetězu kolem krku a zjistil jsem, že je možná nejbohatším bezdíkem v Praze 😀 Jarda mi pak ještě ukázal svůj příbytek zevnitř, ten je k nahlédnutí ZDE. Prozradil, že si tu schovává bambitku se zbrojním průkazem pro případ nebezpečí a s dalekohledem rád pozoruje feťáky scházející se na druhé straně poldru, kteří tam tancují nahatí v kouři marihuany. Prý tam mají i celkem hezké holky. Už se ale stmívalo a tak jsem mu popřál dobré noci a pelášil jsem si to zase zpátky do města.

Karel ze Šárky

Zpříjemňuje hrou na kytaru návštěvu Šáreckého údolí.

Binny Laney

Legenda z Košíř. V lednu 2016 viděn v metru, viz foto. Na druhé fotografii v klipu LA4 & DJ Wich – Vim kde bydlim. Více o jeho minulosti například ZDE

Postavičky z minulosti

pan Štěrba

Tento pán byl prodavačem kaštanů na Purkyňově náměstí, foto je z roku 1907, autor neznámý.

Kapsa hoří

Také se mu říkalo Fangličkář. Jmenoval se Kraus. Byl to bázlivý a zádumčivý tulák z Prahy. Foto z roku 1890-1900, autor neznámý. Sedával v padesátých a šedesátých letech devatenáctého století za Koňskou bránou na mezi u pole. Nikoho si nevšímal. Měl před sebou košík s pískem a v něm napíchané špejle s papírovými praporky čili fangličky, praporky byly zapíchány i v trávě kolem dokola. Nenabízel, nevykřikoval. Když někdo koupil, vzal peníze, ani se na něj nepodíval, sotva poděkoval, řeči neměl rád. Občas obešel s fangličkami pár pražských hospod. Ve všední den postával se svými praporky na rozích ulic, na Karlově mostě, nejčastěji na Františkánském plácku, pozdějším Jungmannově náměstí. Když prodával po hospodách, dal si talíř polévky anebo pivo. Měl rád koně, nebo snad fiakry a drožky. Často obcházel stanoviště fiakrů, občas přistoupil plaše ke kobylám a pohladil je po tlamě. Fiakristé soudili, že je to blázen, smáli se mu, volali na něj, ale Fangličkář jako by je neslyšel, měl oči jen pro své koně. Jednou mu nenápadně strčili do kapsy křesací hubku, zabavovali ho pak otázkami a řečí tak dlouho, až mu začal kabát hořet. Fangličkář vykřikl úzkostí a dal se na útěk. Od té doby na něj uličníci často pokřikovali „Kapsa hoří!“ A to volání se stalo i jeho další přezdívkou. Kdykoli zaslechl ten výkřik, trhl sebou a rychle si sáhl na kabát, pak vyskočil od svých praporků, zlobil se, křičel až do ochraptění. Když už byl starý a stěží se belhal o dvou berlích, odvezli ho do chudobince, kde zakrátko zemřel.

Kilián Gluckauf

Byl nevidomý trumpetista a odchovanec Klárova ústavu slepců, jenž ovládal hru na několik hudebních nástrojů a byl znám svou laskavou, dobrosrdečnou povahou. Foto z roku 1900, autor neznámý.

Jakub Matějček

Jeden z mnoha pouličních prodavačů kyselých rybiček a podobných lahůdek, zvaných též kočébrové, kočíbrové nebo též švertáskové, na fotce podává na vidličce sousto k ochutnání případnému zájemci. Foto z roku cca 1900, autor neznámý.

Ferda-sirky-Evropa

Známá postavička přelomu 19.století, byl prodavač sirek František Weiner, přezdívaný Ferda-sirky-Evropa. Jmenoval se František Weiner a jeho otec měl ševcovskou dílnu, malou jako dlaň v Kateřinské ulici 12. Franta se dal ale na dráhu prodavače sirek. Měl dokonce svou vlastní reklamní navštívenku se svou podobiznou. Byl nejproslulejší postavičkou pivovaru U Fleků. Měl svou každodenní trasu, která začínala u Petráčků v Dlouhé třídě a vedla na Poříč k Buckům, přes pivovar U Rozvařilů do Samcova kabaretu, k Primasům a Šenflokům, do pivovaru k Bachorovům a nakonec k Flekům. Měl vadu řeči, takže své zákazníky oslovoval „Ápalky máf? Ápalky?“. Na černém popruhu nosil kufřík s krabičkami zápalek a na kufříku byl nápis Ferda – sirky – Evropa. Kdysi mu jeden host poslal odněkud ze zámoří pohlednici s příbojem a palmami, s adresou Ferda – sirky – Evropa – Prague – Fleck, a ten lístek skutečně došel, to byla Ferdova největší pýcha.

Fotografie z minulosti se dochovaly v knize Pražské typy Z. Reacha.

Beznoska

Postavička z druhé poloviny 19.století spojovaná s pověstným Batalionem. Jmenoval se Jan Ehringer, pod jeho pravým jménem ho však znala nanejvýš policie, všichni ostatní mu říkali Beznoska, podle jeho malého knoflíkovitého nosu. Postavou byl spíš vyšší a vytáhlý, hubený jako šindel, s úzkým kozím obličejem, v němž svítily chytré modré oči. Nosil kostkované kalhoty pepíků a klobouk, který měl po straně zdviženou střechu. Narodil se 13.1.1845 na Koňském trhu v domě U Trnků čp. 797, kde měl otec ševcovskou dílnu. Syn se vyučil brusičem, procházel ulicemi se svazkem nůžek a hlasitým vyvoláváním nabízel své služby. Mnohem více jej ale zlákalo něco jiného, obchod s živými tvory a to lehce svérázným způsobem. Králíky prodával jako zajíce na pečinku, čolky nabízel jako exotické mloky, zahradníkům dělal z myší krtky a naopak. Rozhodující ovšem byla léta šedesátá, protože tenkrát každá menší i větší domácnost musela mít u okna klec s kanárkem. Poptávka byla veliká, ptáčníků málo a drobných opeřenců z Kanárských ostrovů ještě míň. A tak Beznoska začal chytat vrabce, barvil je na žluto a prodával jako harcké kanáry. Další kousek přišel v roce 1867, kdy Beznoska rozšířil obchod i na další sortiment, totiž na veverky. Ty ale neměl a tak zašil do veverčí kůže krysu. Tehdy bydlel v Petrské čtvrti, kde měl ve dvoře domu čp. 1151 klece, boudy a kotce se zvířaty. Psy také kradl, vystopoval si jej, když s ním služebná šla na procházku, psa odlákal a prodal buď zájemci na opačném konci Prahy, nebo se přihlásil u majitele jako poctivý nálezce s nárokem na odměnu.
Jako doklad poslouží citovat Pražský deník z 27.listopadu 1868: „Známý šejdíř, jenž malované vrabce a obšité krysy lidem za kanáry a veverky prodává, prodal ve středu dopoledne jedné paní u Německého divadla hezkého pejska. Když si již peníze skoval a pejska odevzdával, štípl jej do ocásku tak, že ubohý tvor s nesmírným křikem z rukou se vysmekl a na útěk se dal. Paní ale zpozorovala, co asi má šejdíř v úmyslu, že si totiž chce peníze ponechati a psa později chytit, pročež jej dala zatknouti“.
A to byla poslední kapka, Beznoska dostal tři roky a když se vrátil ze svatováclavské věznice, byl skleslý, zamlklý, bez elánu. Pověst o něm mu překazila veškeré obchody a tak jen vysedával v Batalionu a dalších staroměstských špeluňkách. Jan Ehringer zemřel 3.července 1896 v nemocnici U Milosrdných na tuberkulózu.

Ferda Mestek de Podskal

Byl přítelem Jaroslava Haška a inspiroval E. E. Kische k napsání divadelní skeče. Narodil se 17.března 1858 v Podskalí jako syn krejčovského mistra. Byl majitel policejně povoleného blešího cirkusu na Karlově náměstí a na Štvanici, tzv. Hecu. Do své malé boudy pravidelně lákal obecenstvo. Predikát de Podskal si udělil sám a do svého šlechtického erbu si dal tři bílé facky v červeném poli.
V boudě sedělo deset jeho příznivců, kteří při každém slůvku pobídky zuřivě mlátili sukovicemi o dlažbu. Lákání vyhlíželo následovně: „Pojďte dovnitř, milí! Nejlepší bleší cirkus na světě! Srostlá dvojčata Lo a Heda, starší má oči černé, mladší hluboce modré. Naší primadonou jest blecha Nudlička!“ Následoval tlukot klacky.
Sám Ferda de Podskal komentoval to, co vstoupivší návštěvník zhlédl, následovně: „Běda tomu, kdo poslechl mého hlasu Sirény a šel za ním. Viděl jen několik blech, které poskakovaly kolem jako všechny blechy… Jeden venkovan chtěl nazpět peníze, že prý to obešel dvakrát, tak mně musel přidat eště deset krejcarů. Jedna babka se mně rozplakala. Jakže, stařenko, to vás tak dojalo, že tahle droboulinká zvířátka jsou tak hbitá? Ach ne, ne. Proto nepláču. Pláču pro ten šesťák, kerej sem za to zaplatila.“
Ferda Mestek byl postavička jinak velmi oblíben, bystrá a vtipná, s typicky lidovým smyslem pro humor, dovedl se vyvléknout z každé situace, vždycky si věděl rady, uměl to se zákazníky i s policajty. Známé je jeho prohlášení „Jsem poctivý, proto nic nemám a nikdy mít nebudu. Jako filozof vím, že člověk musí umět do lidí mluvit, ale musí také přesně odhadnout, kde má začít a kde přestat a co si může dovolit. To je v životě největší umění!“
Bleší cirkus nebyl jedinou jeho atrakcí, další byl například Dům hrůzy. Stan, kde byla tma, kdo vstoupil, dostal nejdřív mokrým hadrem přes hlavu a hned vzápětí ho ze tmy někdo nakopl tak silně, že hrůzychtivý návštěvník vypadl východem na druhém konci stanu. Trvalo léta, než se tajemství Domu hrůzy prozradilo, téměř každý postižený se totiž rychle vrátil před stan a doporučoval svým přátelům zážitek tak barvitě, že nikdo další neodolal. Stan byl uzavřen, když jej navštívil i policejní rada Šálek. Další byl například netopýr, kterého chytil kdesi na Bohdalci, vydával za létající ještěrku z Austrálie, užovku vydával za hroznýše, který zardousil anglického místodržitele v Indii atd.
Více informací o něm v knize Pražské figurky od Václava Cibuly.

Znáte další pražské postavičky a jejich příběhy? Sem s nimi 🙂