„Foto: E. Vejnar, Praha Foto

Puknutí srdce

„Zaznělo pět divných úderů, kdy se asi srdce nalamovalo, a najednou prásk ho!“ vzpomíná na tehdejší nečekanou situaci Tomáš Stařecký, vrchní zvoník svatovítské katedrály. Co se stalo? Puklo srdce největšího českého zvonu, oblaka prachu, díra v podlaze, hluboký hlas z věže utichá. Stalo se tak teprve po páté v dlouhé historii (1670, 1734, 1797, 1819, 2002. Podle pověsti, když srdce Zikmunda pukne, postihne české země neštěstí. V srpnu roku 2002 Prahu zachvátily ničivé povodně.

Úctyhodný velikán

Rozměry tohoto velikána jsou úctyhodné. Dolní průměr je 256 cm, výška 203 cm a hmotnost… asi 14 tun. Nikdo ho totiž nikdy nezvážil. Samotné srdce zvonu váží 750kg, takže není divu, že když puklo, zbyla pod ním v prkenné podlaze pouze díra. Srdce dopadlo na spodní podlahu tvořenou taktéž masivními prkny a vytvořilo tu pořádný podpis. „Už tu máme takové podpisy dva“ vypráví vrchní zvoník dál. Na tyto neblahé podpisy se můžete podívat v následujících fotografiích.

Zvon byl ulit roku 1549, vyrobil jej zvonař Tomáš Jaroš z Brna. Nestalo se tak v Brně, ale v Praze. Práci, kterou dneska umí už jen pár lidí na světě, prý dělal přímo v prostorách Hradu, v místech, kde dneska stojí Vikárka. V literatuře se často jako rok vzniku uvádí r. 1548. Rozpor je zřejmě zapříčiněn tím, že se zvon podařilo odlít až na druhý pokus. Podle dohody měl náklady za nepovedené lití zaplatit sám zvonařský mistr (zejména ztracenou „shořelou“ zvonovinu), ale poprosil krále Ferdinanda I., aby mu to odpustil, a bylo mu vyhověno.

Výzdoba zvonu

Samotný Zikmund je pozoruhodný i díky své výzdobě, jde o jeden z nejzajímavějších zvonů v Evropě. Posuďte sami. Na těchto třech fotografiích si všimněte kruhového ornamentálního rámu o průměru 40 cm (věnec z listů a ovoce) s reliéfem Zvěstování Panny Marie. Pod tím tabulky s třířádkovým latinským nápisem. Vysoká je 26 cm, široká 45 cm.

„THOMAS IAROSCH / BRVNENSIS AVXILIO / DIVINO ME FVDIT“

Což znamená „Tomáš Jaroš z Brna s Boží pomocí mě odlil“. A odlil jej perfektně, je stále v dobré kondici.

Hlavní východní strana zvonu byla vytvořena na zakázku pro krále Ferdinanda I. Podobný nebo dokonce tentýž reliéf se nacházel na starším zvonu Patron, který byl zničen požárem r. 1541. Dále tu nalezneme reliéf Herkula s nemejským lvem, což je zhruba dvojnásobná zvětšenina (zrcadlově obrácená) italské plakety vlašského mistra s pseudonymem Moderno.

Zavěšení zvonu

Zajímavostí u tohoto zvonu je jistě také to, že není na nejvyšším možném místě zvonice, ale zhruba v půlce, v místech velké zlaté a bohatě zdobené mříže. Zvon byl ale nejprve zavěšen u kostela Všech Svatých na volné dřevěné konstrukci, a to nevhodně – pouze za jedno ucho, v r. 1560 byl převěšen. Teprve v r. 1563 se podařilo sehnat mistra Bonifáce Wohlgemutha, který slíbil zvon zavěsit na svatovítskou věž. Nejsou záznamy, kdy se mu to podařilo, ale ještě v r. 1567 byl na svém původním místě a až v r. 1581 existuje zmínka o tom, že visí ve věži a to znovu nevhodně a tak musí být znovu převěšen. Podle pověsti zvon dopravila na věž moudrá králova dcera zvláštním kladkostrojem vlastní výroby na provaze z dívčích vlasů.

Zvoníci 

„Schodů do zvonice je něco kolem dvou set. Nepočítám je. Supím, abych stačila Tomášovi, který na to má grif (pravou nohou jeden schod, levou dva) a navíc běhá maratón. Ačkoliv venku je kolem nuly a tady ve věži asi stejně, Tomáš je jen v košili s krátkými rukávy. Dobře ví, že se zahřeje. “ vypráví jedna ze zvoniček. Ano, dobrovolníci jsou i ženy. Takto to vypadá dole u dveří, když se zvoníci schází a vchází do dveří.

Jakožto pouhý návštěvník, se musím před výstupem do zvonice upsat, že jsem si vědom všech rizik a už si to také supím do mnoha a mnoha schodů.

K rozpohybování takového zvonu, je potřeba celkem 8 lidí. 4 lidé zvon rozpohybují a po chvíli jsou vystřídání zbývajícími 4 zvoníky, jde to totiž o velmi náročnou práci.

Když mají práci hotovou, stálo by za to, dát si něco na rozveselení. „Nepřipadá v úvahu“ oboří se na mě jeden ze zvoníků. „Zvoníci si o Vánocích chodí do prvního patra, kde býval archiv a byt zvoníka, sednout a pojedí vanilkové rohlíčky, kokosky a pohovoří. Pít grog nebo pivo se tu ale nedoporučuje. Nejen proto, že zvonění je pěkná dřina a vyžaduje i značnou hbitost, ale vypráví se tu legenda, že jistý zvoník ochmelka se napitý vracel z hospody domů, ale šlapat schody se mu nechtělo. Ulehl proto na seno v přízemí hlavní věže svatovítského chrámu, v kapli zvané Házmburské po pražském arcibiskupovi Zbyňkovi Zajícovi z Hazmburka, který zde byl pochován. Zpustlá místnost, kterou zvoníci užívali jako komoru, se najednou osvětlila nebeským jasem. „Jak se můžeš opovažovat vstoupit opilý na toto posvátné místo?“ kárala ho postava v běloskvoucí rouše. „Rychle vstaň a nikdy se již neopovažuj vejíti sem v takovém stavu, aby tě nepotkalo neštěstí.“ Vyděšený zvoník pádil pryč. Přespal u kostelníka, a když se ráno probudil, byl z mladého, dříve černovlasého zvoníka šedivý dědoušek.“ Tak vypráví zvoníků legenda.

Zvonění

Ale to už se dostáváme do zvonice, tentokrát ne k Zikmundovi, ale o patro výše, kde je zavěšeno několik menších zvonů. Václav (1542), Jan Křtitel (1546), Josef (1602) a tři nové zvony z dílny Dytrychových z Brodku u Přerova, odlité roku 2012, nahrazující starší zvony stejných jmen a doplňující zvonový soubor – Dominik, Maria a Ježíš (nejmenší ze zvonů). I na tyto zvony se hraje hezky po staru tažením za lana. Vychutnejte si tento okamžik na přiloženém videu. Video bylo pořízeno bez špuntů do uší, které nosí všichni zvoníci. Zvuk je to sice krásný, ale pro naše uši z této blízkosti poněkud ohlušující :-). Ale minutu jsem to vydržel, pak už jsem si zase raději zacpal uši. Statný chlapák v popředí v bílé košili je vrchní zvoník pan Tomáš Stařecký, kterému děkuji za umožnění kompletní prohlídky tohoto místa, kam se jinak nesmí. Zhruba v polovině videa jsem se zaměřil na hodiny na zdi, podle těchto hodin se celý proces řídí. Jak padne desátá hodina dopolední, zvony utichnou.

A abychom tu měli úplně vše, tak zde jsem ještě na internetu našel pro porovnání zvonění samotného Zikmunda.

Na menší zvony se hraje téměř pokaždé, Zikmund se ke zvonění používá jen několikrát do roka, zejména na Vánoce, Velikonoce a při jiných svátcích a významných událostech. Zvonění obstarává dobrovolný spolek Campanaria Pragenses Sancti Viti, k samotnému zvonění není potřeba nějaké hudební nadání, potřeba je hlavně síla a hbitost, ostatní se člověk naučí.