Nejnavštěvovanějším hrobem Malostranského hřbitova je nepochybně tzv. „svatá holčička“. Nachází se v zadní části za Thunovým pomníkem, vpravo při hlavní hřbitovní cestě. Soška ležící dívenky se andělsky usmívá, ručky pokojně složeny na prsou. Kamenné děcko halí dlouhý rubášek, hlava spočívá na polštářku s ozdobnými střapci. Autorem pozoruhodného náhrobku z roku 1851 je sochař Josef Max. Takřka nečitelný nápis na náhrobku uvádí jméno Anna Degenová. Podle matriky zemřela jako tříletá, nejspíše byla potomkem strážmistra Augustina Degena a nádenice Anny Degenové pochovaných v sousedním oddělení Malostranského hřbitova v hrobě číslo 231. Před sto lety žili v malém domku za Újezdskou bránou mladý hudebník Rubín se svou ženou. Byli chudí, ale měli se rádi a těšili se na den, kdy se jim narodí toužebně očekávané děťátko. Když jejich holčička, kterou pojmenovali Anna, přicházela na svět, začaly se dít neuvěřitelné věci. Na nebi se rozzářila jasná hvězda doprovázená stříbrnými obláčky a sladkou hudbou, o níž nikdo netušil, odkud přichází. Poupata stromů i květin se rozvila, odkudsi přiletěla hejna švitořících ptáčků – jako by celé nebe jásalo na narozením Anny. Rodiče i sousedé se nezvyklým úkazem divili a nedovedli si zázraky vysvětlil.

Co se přihodilo? Na rajské louce, kde přebývají dušičky nenarozených dětí, došlo k záměně. Namísto lidské duše se do malé Anny vtělil nebeský andělíček. Když Bůh poznal omyl, již nepřipustil, aby se zmýlený andílek vrátil zpět.

Anna vyrůstala ve stejných podmínkách jako chudé děti v okolí – přece však byla jiná. Nikdy nezlobila, neplakala a s každým se o vše nezištně rozdělila. Měla tak dobré srdce, až to přinášelo starosti. Do jejich bytu důvěřivě vpustila zloděje, žebráky i nemocné aby jim rozdělila poslední troník, dokonce na sebe brala vinu druhých.

Dobří lidé a zejména děti z širokého okolí však Annu milovali – stala se jejich obětavou pomocnicí a přímluvkyní. I starý, nerudný hrabě z paláce na Velkopřevorském náměstí podlehl kouzlu dobrotivé holčičky a jejím prostřednictvím pomohl mnoha chudým a nemocným, když v Praze řádila zlá epidemie. Nesmírná obětavost však holčičku vyčerpávala k smrti. Dívenka své rodiče prosila: „Nebraňte mi, nemohu jinak, v srdci cítím, že musím pomáhat“.

Nakonec se Bůh smiloval, neboť poznal, že andělské srdce na zemi je přílišným břemenem pro dítě i rodiče. Když se Anna jednoho dne snažila zachytit padající hračku, zřítila se z okna na dlažbu a na místě zemřela. V té chvíli se osvobozený andílek konečně vrátil do nebe.

Vnuk starého hraběte, který si Annu oblíbil objednal u sochaře Maxe náhrobek s postavičkou ležící holčičky. Když byl pomníček hotov, stal se poutním místem, kam přicházely děti z širokého okolí a na náhrobek kladly lístečky, v nichž „svatou holčičku“ prosily o pomoc.

Pozoruhodná legenda o „svaté holčičce“ z Malostranského hřbitova inspirovala spisovatele Františka Kožíka k napsání neobyčejné pohádky. Dětská knížka nazvaná Svatá holčička vyšla ve válečném roce 1943, aby povzbudila nejmenší čtenáře v temných dobách nacistické okupace. Starý dětský náhrobek na Malostranském hřbitově nikdy nezůstal zcela zapomenut, přestože skutečné osudy malého děvčátka již nikdo přesně nezjistí. Díky Kožíkově pohádce si však pokaždé vybavíme tento příběh: „Na kamenném loži odpočívá malé děvčátko. Pod hlavou polštář, drobné ruce složeny na prsou, šat rozložen v záhybech. Mnoho tisíc dnů se nad ním rozbřesklo, mnoho tisíc nocí sklenulo. Jara je míjejí s pláčem májových dešťů, v létě je i kámen teple prosluněn a ovanut vůněmi, jeseně stelou okolo náhrobku zlatěrudé závěje a mnoho zim už přiběhlo a pokrylo spící dětský obličej dlaněmi sněhu…“

V minulosti byl kvůli častému řádění vandalů hřbitov nepřístupný a jeho brány se otevíraly pouze při zvláštních příležitostech, například v rámci Dnů evropského dědictví. Dnes je hřbitov volně přístupný. Zde je ještě krátké video z tohoto hřbitova.