Něco málo k historii místa

Komplex České pojišťovny ve Spálené ulici číslo 14/76 tvoří dva domy: novobarokně secesní budova z let 1907-1909 postavená podle projektu O. Polívky a novorenesanční kancelářský objekt (zadní křídlo do Vladislavovy ulice). Hlavní, bohatě zdobený dům „První české vzájemné pojišťovny založené roku 1927“, jak hlásá nápis, nabízí hezkou podívanou již z ulice – na fasádě jsou mozaiky, štukové reliéfy, sochy a tu a tam můj unuděný obličej v oknech učeben VŠO v horních patrech. V moderním atriu, kudy vede i volný průchod ze Spálené do Vladislavovy ulice, můžeme obdivovat pět klasicistních soch od Petra Prachnera z roku 1804. Kamenné ženské figury pocházejí z původního, bohužel již zbořeného pozdně barokního Hildprandtovského paláce (zvaného též u Šmerhových), jenž stával v místech nynější pojišťovny. Prachnerovy sochy kdysi bývaly na jeho střeše, jak dokládá dobový snímek paláce. Nyní jsou druhotně umístěny na zdech nádvoří, kde však překvapivě dobře ladí s moderním vzhledem atria.

K raritě samotné

Z dobového zařízení, které můžeme obdivovat uvnitř budovy nejvíce zaujme nádherná kašna s mozaikou, plastikou chlapce s květy, vitráží a barevnými čočkami. Fontána je v současnosti volně přístupná a tak máme jedinečnou možnost zahlédnout zdejší raritu živého úhoře, kterého tu hlídá, krmí a opatruje nynější vrátná této budovy. Historie tohoto maskota pojišťovny je zajímavá.

V kašně nyní žije již v pořadí druhý rybí miláček jménem Pepík. Prvního úhoře chytil ve Vltavě v roce 1914 zřízenec pojišťovny Oulík. Čipernou rybu, pojmenovanou pěkně „po pražsku“ Pepík, umístil do kašny a obětavě ji až do konce svého života opatroval a krmil. Úhoř časem dostal i společnici – lína Mařenku. Pepík ve zdraví přečkal obě války a v kašně prožil úctyhodných dvaašedesát let (Mařenka deset).

Občas se mylně uvádí, že prvního Pepíka do kašny vypustil otec Jana Wericha. Je však pravda, že jeho tatínek skutečně byl úředníkem První české vzájemné pojišťovny ve Spálené ulici a rybu tedy dobře znal. Občas vodíval ke kašně i malého Jana Wericha a „pojišťovacího úhoře“ mu ukazoval. Nevšední dětský zážitek si Werich uchoval po celý život: „Živej ouhoř, kterýho pamatuju, to mi bylo pět let. Tatínek mě vodil dívat se na něj. Lidi to nevěděli, a kdyby to věděli, že ve Spálený ulici žije Ouhoř, kterýmu je přes padesát let, tak by to Čedok moh prodávat…Je tam takovej oválnej mramorovej bazéneček, kterej je vyloženej mozaikou. Ta mozaika měla ostrý hrany a voni tam dávali takový parádní ryby a ty si vy ty hrany roztrhaly bříška a lekly. Tak tam dali písek a nějakej úředník kdysi přines malinkýho ouhoříčka, no a ten tam rostl a rostl, a ten úředník mu dával žížaly, no a potom, aby ten ouhoř měl nějaký úkryt, tak mu tam dali takovou gumovou rouru a von do ní vždycky zalez. Já si pamatuju, že tatínek si vyhrnul rukávy a otočil tu svou naškrobenou manžetu a vysypal ouhoře z roury. Ten tam zběsile jezdil, Jeníček tleskal ručičkama, a pak zase zalez do tý roury – ten ouhoř.“

Starý pojišťovací ouhoř v roce 1976 navždy odplul do čistých vod rybího nebe a jeho místo dlouho zůstávalo prázdné. Po roce 1993 se Česká pojišťovna k tradici vrátila a pořídila Pepíka  II., jenž se zakrátko stal miláčkem zaměstnanců – někteří mu prý nosili i řízky! V době, kdy budova procházela rozsáhlou rekonstrukcí, se po mnoha letech úhoř musel uchýlit do Stanice mladých přírodovědců na Smíchově. Dne 15.ledna 2004 se do kašny opět vrátil a vesele v ní plave dosud.