Legend spojených s Prahou je opravdu nespočet, každá doba přišla se svou legendou, se svou historkou a dohromady tvoří krásu záhadné Prahy. Pojďme se na některé z nich podívat a nahlédněme pod tuto roušku tajemna, které může být smyšlené, úsměvné, nepochopitelné, děsivé a třeba i…pravdivé.

Pražský Hrad a Hradčany

Mystická Zlatá ulička – Pověst O Korálkovi – více o ní ZDE. K tomuto místu se váže i další legenda o prahu do jiných světů, na konci této uličky se prý objevuje Dům u poslední lucerny, ve kterém má být skryt práh mezi viditelným a neviditelným světem. Sféru neviditelného města měl vytvořit esoterní řád Asijských bratří (Sad-Bhaiů) a neviditelným městem má být podoba města v tehdejší době, takže Praha, kdy byla ještě středověkým městem. Další legenda která se váže ke Zlaté uličce a Starému Purkrabství, vypráví o škodolibých skřítcích, kteří strašili Karla IV. jak uvádí ve svém životopise Vita Caroli. Když prý ulehl ke spánku po večeru stráveném s Buškem z Velhartic, uslyšel kroky a chichotání. Rozsvítil a viděl, jak neviditelná ruka hodila číší přes celou komnatu a jak se číše roztříštila, prý šlo o bůžky místa.

Lampy v chrámu sv. Víta – Pokud navštívíte hrob sv. Jana Nepomuckého, můžete si všimnout, že nad ním visí zlatá lampa. O ní se vypráví legenda, že není původní a ona původní dokázala zmizet, kdykoliv ji chtěl někdo ukrást. Jednou ale její zhotovitel zlatník upadl do bídy a sv. Jan Nepomucký se mu zjevil ve snu a radil, ať lampu vezme a roztaví jí na zlato. To se zlatníkovi zdálo celkem třikrát a tak sebral odvahu, do chrámu zavítal a tentokrát lampa nezmizela ale klesla k němu a tak učinil co mu bylo poraděno. Brzy na to zbohatl a tak jako dík ukoval novou lampu a když jí chtěl vrátit na své místo, zjistil že už nad hrobem visí další zcela neporušená. Ta ale hned zmizela a tak na ono místo zavěsil novou, která je v chrámu dodnes. A teď pověst o lampě v kapli svatého Václava. Karel IV, který nechal tuto honosnou kapli zbudovat, do ní umístil tři lampy, ve kterých nesměl vyhasnout oheň. O to se staral sakristián jménem Podiven. Po smrti Karla IV dal arcibiskup Očko z Vlašimi do kaple přidat další dvě lampy – jednu za spásu Karlovy duše a druhou za český lid. Podiven se o ně staral, ale když jeho žena onemocněla, zapomněl. Ráno ale zjistil, že všechny lampy jasně září, kromě té za Karla IV. Dělo se tak po celou dobu, co byla jeho žena nemocná, z čímž se svěřil klíčníkovi, který zůstal na noc v chrámu a viděl jak o půlnoci zmizel strop kaple a z hvězdné oblohy sestoupila postava jakoby spletená ze slunečních paprsků samotného Karla IV, který dolil do lamp olej s výjimkou té, která patřila jemu.

Kříž pobitý hřeby a zuby – pověst praví, že na Hradčanech stával kříž, který zde nechala postavit královna Anna (1503 -1547). Na kříži byl krásně vyřezaný Kristus, přibitý stříbrnými hřeby a rány měl vykládány rubíny. Královna se u kříže denně modlila a v den kdy skonala, řekla muži ať pamatuje na Čechy v dobrém, tak se ale nestalo a od té doby tu královna žalostně běduje. Když do Prahy vtrhli Sasové, zmizely hřeby i rubíny a Kristus byl rozbit. Hříšníkem byl kovář saského kurfiřta, který byl ale následně popraven. Od těch dob každý kovářský tovaryš, který přijde do Prahy, zatluče do kříže hřeb na znamení, že se od tohoto hříšníka distancuje. Až bude kříž pobitý celý, nastanou pro český národ lepší časy. Podle jiné pověsti se hřeby zabíjely na paměť jednoho sebevraha, který se na kříži oběsil. Každý hřeb prý jeho duše cítila a člověk, který hřeb zabil, tak získával sílu. Před kostelem kapucínů na Loretánském náměstí zase stával dřevěný kříž do kterého lidé zaráželi zuby, aby je přestali bolet. Podle pověsti to bylo protože v domě U Pešků žily dvě vdovy, jedna měla krásnou dceru a ta druhá jí záviděla a tak dívce pomazala dásně jedem a té začaly zuby vypadávat. Poslední zub vložila do kříže a začala se modlit, jednou v noci se jí zdálo o Panně Marii a když se pak probudila, bolest ustala a narostly jí nové zuby. Asi nemohla poslouchat šišlavou modlitbu.

O odsouzencích – Kaple se nachází v Loretánské ulici. Legenda se váže k události z roku 1512 zmiňované již ve Starých letopisech českých, že na tomto místě byli popraveni dva loupeživí rytíři – bratři Chlévcové – naražením na kůl. Jeden z nich se prý dokázal osvobodit a doplazil se až ke kostelu sv. Benedikta. Patronka kaple sv. Barbora byla zvolena zřejmě proto, že je také ochránkyní před smrtí bez zpovědi. Tuto pověst si ve své kronice upravil Hájek z Libočan, který tvrdil, že lapka zemřel poté, co při zpovědi přiznal, že se modlil ke sv. Barboře a teprve na její přímluvu byl spasen. Legendu při výmalbě kaple ztvárnil Václav Vavřinec Reiner. Freska v kapličce v horní části zobrazuje orodující svatou Barboru obklopenou andílky, dole je namalován umírající zločinec s knězem při svaté zpovědi. V pozadí tohoto výjevu si můžete povšimnout malé postavičky odsouzence s kůlem.

Pohořelec a hořící strašidla – Toto místo je opravdu snad ohněm prokleté, posuďte sami. Mezi kostelem sv. Matouše (dnes zobrazen půdorysem, více ZDE) a domem U Drahomířina sloupu na Loretánském náměstí stál do roku 1788 sloup, na kterém bylo vyobrazeno, co se tu prý kdysi stalo. Drahomíra byla dcera knížete Stohranů a byla silně neuznávala křesťanství. Provdala se za knížete Vratislava. Na Tětíně úkladně zavraždila kněžnu Ludmilu, kterou považovala za svatou. Lid jí za to začal nenávidět a tak se rozhodla Čechy navždy opustit. Když z hradu vyjela a směřoval na Loretánské náměstí, ve chvíli, kdy míjel kostel sv. Matouše, ozval se zvonek oznamující pozdvihování. Drahomířin kočí, křesťan, zastavil koně a rychle vběhl do kostela, kde poklekl. To kněžnu rozčílilo a začala křesťanům lát a nadávat zlým jazykem. Vtom se ozvala ohlušující rána, země se otevřela a kněžna s kočárem a koňmi zmizela v bezedné propasti. Jen hrozný zápach a bič kočího zaražený v zemi napovídaly, co se tu před chvílí událo. Propast byla nějakou dobu pouze obehnána plotem a poté byl zde postaven zmíněný sloup. Pověst praví, že zlá Drahomíra za bouřlivých nocí v místech, kde se propadla, vyjíždí z podzemí v ohnivém kočáře taženém koňmi, ze kterých srší pekelné jiskry. Sedí na kozlíku místo kočího, lomí rukama a volá: ,,Bude zle, bude zle!“ Koho chce varovat, není známo. Když projede celé Hradčany, za hrozného rachotu se její kočár opět propadne do země. Logičtější se zdá vysvětlení, že zde opravdu propast byla a kočár se do této propasti prostě smekl, kdo ví. Dále na Pohořelci můžete spatřit ohnivého psa, kterého vede na řetězu černě oblečený bezhlavý muž. Jeho uříznutou hlavu drží pes v tlamě. Ohnivý pes je prý duše jeho manželky, která mu uřízla hlavu, aby se zmocnila jeho bohatství, a teď ho takto užírá i po smrti. Muž totiž v předtuše zlého konce včas peníze uschoval a tak teď bloumá Pohořelcem a snaží se naznačit všem kromě ohnivého psa, kde peníze skryl. Až někdo peníze nalezne, budou oba vysvobozeni. No a do třetice se ohnivá pověst váže k domu u tří lilií, kde bývala taneční hospoda, do níž se na tancovačku vydala bezcitná dívka rovnou od rakve své matky. A jelikož se říká, že „s čím kdo zachází, tím také schází“, čert ji za tuto bezcitnost utancoval k smrti a kosti rozházel po zahradě hostince.

Škrtící kostlivec – tato pověst se prý zakládá na skutečném nálezu dvou koster ve Strahovském klášteru. Kostry tu byly nalezeny v pozici kdy klečící kostru škrtila ležící kostra v hrobce. Byl zde pohřben hrabě Lažanský, který cítil vinu za to, že na Bílé Hoře zabil člověka. Jeho kosti byly složeny pod chodbou do sakristie, tedy celkem nedůstojné, ale nenápadné místo. Roku 1648, kdy Švédové drancovali Prahu, došlo i na klášter a místo se naopak ukázalo tím nejlepším. Vojáci vykrádali hroby, brali cínová víka rakví i zlaté prsteny a další. I tato nenápadná hrobka ale byla objevena a když se sem jeden Švéd vloupal, kámen ho zavalil a kostra Lažanského ho začala škrtit, až ho uškrtila. Duše Švéda od té doby nemá klid a za nocí prochází chodbami kláštera a chytá se za kostnatý krk.

Korunovační klenoty – Kdo si prý neoprávněně nasadí korunovační korunu na hlavu, ten zemře. Říšský protektor Reinhard Heydrich si ji nasadil na hlavu dva dny před atentátem 27.5. 1942.

O svatém Václavovi – Děj této slavné legendy se dostal až do anglické koledy „Good King Wenceslas“. V místech, kde se říká na Opyši měl sám svatý Václav vinice, kterou si sám obdělával a vyráběl tu mešní víno. Sám zde také pekl hostie. Se sbíráním dřeva pro pec a jeho sekáním mu pomáhal druh Podiven. Hostie potom roznášeli po pražských kostelích. Jednou v zimě nesli hostie do kostela svatého Kosmy a Damiána na Moráni a Podiven si stěžoval, že mu mrznou nohy. Na to mu Václav řekl, ať jde v jeho stopách a když tak Podiven učinil, nohy mu nemrzly, dokonce mu na ně bylo horko.

Černínský palác – hrabě Černín dal staviteli za úkol postavit největší palác v Čechách, když byl palác roku 1723 dostavěn, hrabě zemřel. Hraběnka odmítla zaplatit, dokud neuvidí smlouvu, tu ale důvěřivý stavitel neměl. Jeho bratr, svobodný zednář proto vyvolal ducha hraběte a ten bez prodlení vypálil do papíru otisk své ruky, hraběnka poté ochotně zaplatila. V tomto paláci žila i velmi pyšná hraběnka, která si dokonce v době největšího hladu nechala zhotovit střevíce z chleba. Za to přilétlo devět čertů, kteří hraběnku roztrhali na cucky a odnesli do pekel, nejspíše branou, která tu byla od časů Drahomíry :-). Hraběnka od těch dob chodí za nocí palácem, smutně hledí na své hořící střevíčky a nikdo neví, jak ji vysvobodit.

Brigita – Brigita se nachází v bazilice svatého Jiří na Pražském hradě. Na Malé Straně kdysi žila chudá vdova s dcerou Brigitou. Do krásné dívky se zamiloval mladý italský sochař, který pracoval na Pražském hradě. Brigitě se pohledný kameník také líbil a zanedlouho chystali svatbu. Sochař však byl těsně před veselkou odvolán na venkov, aby zhotovil důležitou zakázku. „Víš, že tě miluj z celého srdce“ zapřísahal Brigitu. „Ale nesnesl bych pomyšlení že jsi mi byla nevěrná!“ Když se vrátil do Prahy, podezíravě se vyptával sousedů. Přestože ho dívka neklamala, nepřející sousedka jí stejně očernila. Prchlivý sochař pomluvě uvěřil a rozhodl se jí krutě pomstít. Večer pozval nic netušící Brigitu na milostnou schůzku do Jeleního příkopu – a tam jí zavraždil a potají zakopal. Mrtvolu objevili až v pokročilém stádiu rozkladu, přesto podezření okamžitě padlo na italského kameníka. Když mladíka přivedli k žalostným pozůstatkům milenky, hned se ke zločinu přiznal. Byl odsouzen k smrti. Vyprosil si však odklad, že podle mrtvoly zhotoví sochu. Závěr legendy se různí, podle jedné verze kameník díky zdařilému dílu dostal milost, podle druhé byl hned po dokončení sochy po zásluze popraven. Ve skutečnosti má být Brigita alegorie Marnosti ze 16.století.

Úvoz a jeho strašidla – Nejznámějším strašidlem tohoto místa je bezesporu bezhlavý jezdec, který se tu údajně zjevoval každý pátek o půlnoci a hodinu cvalem projížděl Úvozem nahoru a dolů. Tento zakletý kněz byl ze Strahovského kláštera. Prý kdysi nechtěl přerušit karetní hru v jednom z místních lokálů, podle jiné verze nedojedenou večeři a postarat se o umírajícího souseda. Když se konečně sebral a vypravil na cestu, bylo už pozdě, ubožák mezitím zemřel. Mnich ale trestu neunikl, jeho kůň klopýtl na nerovné ulici, jezdce shodil, a ten si na místě zlomil vaz. Josef Svátek ve své sbírce pražských pověstí uvádí legendu o mnichovi ve verzi, ve které se tudy proháněl v malém dětském kočárku, k němuž byli zapřaženi ohniví koníci a jezdil tudy takto půl hodinu. Vypráví se také legenda, že za dob Rudolfa II, tu v jednom domě žil zlatník, k němuž do krámu často chodili dvořané a šlechtičny. Jedna z dam od dvora se do něj zamilovala, ač se o ní ucházel rytíř Zdiborský. Žili ve šťastném manželství a to odmrštěný šlechtic neunesl, najal vrahy a oba nechal zavraždit. Mrtvoly byly pohřbeny před dům v kdysi opuštěné ulici. Ze služebnictva ale kdosi poznal Zdiborského a ten byl pak zajat a popraven. V 18.století se v těchto místech skutečně dvě kostry našly.

Chrám sv. Víta se brání proti protestantům – Dělo se v temné době let 1619 – 1621. Zemi v té době vládli protestanti a kazatel Skultéty dostal úkol předělat katolický kostel na kalvínský. Během plenění chrámu se švagr Skultétyho dotknul oltáře u hrobu svatého Víta a zemřel. Jiní se pak stali nadosmrti mrzáky. V roce 1619 se za nocí v chrámu začaly ozývat zpěvy svatých a objevovalo se světlo. Podle slov kostelníka, který se zde nechal na noc zavřít, viděl jak: „z kaple svatého Václava vycházel průvod světců s českými patrony. Všichni předstoupívš před oltář mši za záchranu českého národa i chrámu samotného sloužiti začali.“ O velikonocích se zase rozhodl Skultéty pozlobit katolíky a chtěl nechat znít zvony v době, kdy mají být zticha, ale se zvony nikdo nebyl schopen pohnout. Naopak další den zakázal zvonění, ale zvony se samy rozezněly. Jiná legenda o tomto místu praví, že vlétli do chrámu lupiči a protože cosi zaslechli, schovali se za oltář, kde je přepadl spánek. V tu chvíli kohout u nohou svatého Víta zakokrhal a celým kostelem se rozlila záře, až měli lupiči pocit, že svítá a tak vyskočili oknem rovnou k nohám hlídky. Při jejich popravě se pak v celé Praze rozezpívali kohouti.

Zvon Zikmund – Když hrozí velké nebezpečí, pukne srdce zvonu jménem Zikmund v chrámu sv. Víta. Stalo se tak i před povodní v roce 2002. O jeho věšení z let 1549 máme legendu, že se nikomu ho nepodařilo zavěsit a každý provaz praskl. Nakonec se to podařilo až dceři krále Ferdinanda I. Habsburského, která spolu s dalšími děvčaty upletla provaz z vlastních vlasů.

Mastičkář v Jelením příkopě – za dob vlády Rudolfa II. se ve Lvím dvoře chovali lvi, ti potravou strádali, jelikož maso pro ně určené nepoctivý ošetřovatel prodával lidem. Možná proto se říkalo, že císařův oblíbený lev umře v den císařovy smrti, což se také stalo. Mastičkář se poblíž lvího dvora objevil vyčerpán po dlouhé cestě a tady také skonal. Nepoctivého ošetřovatele nenapadlo nic jiného, než jeho tělo hodit lvům a jelikož nebyl pohřben po křesťansku, dodnes se tady zjevuje v hodině krmení dravé zvěře.

Bíle zjevení ve sv. Vítu – poprvé se zjevilo bývalému zvoníkovi, který se jednoho večera v podnapilém stavu vracel do svého bytu, nechtělo se mu ale stoupat až do bytu nad zvony a tak si ustlal dole v kapli. V tom se mu zjevila postava v bílém rouchu a napomenula ho, co si to troufá a pokud se tak stane ještě jednou, se zlou se potáže. Ráno měl místo černých vlasů hlavu celou šedivou. Podruhé se bílé zjevení objevilo roku 1753 kdy nejdříve jednomu vojákovi, který stál v noci na stráži hodilo k nohám hrst pšenice, další noc jinému stříbrňáky a třetí noc nejodvážnějšímu, který dokonce po zjevení vystřelil, hodilo k nohám zpět onu kulku a pravilo: „Příští rok bude výtečná sklizeň, druhý rok k lidu Štěstěny přízeň, třetí rok války strašlivá trýzeň“ A předpověď se i vyplnila, když třetím rokem vypukla sedmiletá válka.

Vodník – Na Pražském hradě prý dodnes žije jeden ze dvou pražských vodníků, kteří nežijí ve vodě. Jmenuje se Paklt a střeží vodu na Pražském hradě. Má něco kolem 60 centimetrů a chodí hradem s podivným úsměvem. Na pozdravy neodpovídá a když ho chtěl někdo sledovat, zmizel mu v některé z vlhkých zdí hradu.

Zvony v Loretě a mor – Podle pověstí se zdá, že Loretánské zvonky jsou přímo spojené s morem a zdravím. Hned několik pověstí se k nim totiž váže. Podle jedné v Praze žil pláteník, který měl nesmírně krásnou a milou dceru Juliánu. Ta však v době moru onemocněla a pláteník se za ní modlil v Loretě k Panně Marii. Jednou šel z kostela a uslyšel podivnou hudbu, když se vrátil domů, dcera byla zdravá a vyprávěla mu, že se jí zdálo, jak k ní Panna Marie sestoupila a kolem ní na obláčcích andělé se zvonečky, které hrály písničku. Pláteník znamení pochopil a pořídil na Loretu zvonkohru. Jiná pověst o vzniku zvonků vypráví, že v době kdy v Praze mor řádil a umíralo na něj i několik nedaleko žijících bratří, za každého z nich jejich matka dala kostelu zvonek, když zemřel poslední, darovala za něj zvon a mor ustal. A poslední pověst už je z doby, kdy zvonky visely a vypráví, že na Novém světě tenkrát bydlela vdova, která měla tolik dětí, kolik bylo zvonků, když do Prahy přišel mor a vdově umíralo jedno děťátko za druhým, vdova vždy zašla do Lorety a nechala dítěti zazvonit na jeden zvoneček. Když i sama ulehla na smrtelnou postel, posteskla si, že už není na světě nikdo, kdo by dal zazvonit za ní a v tom se všechny zvonky na Loretě rozezněly a od té doby zpívají dodnes svoji krásnou mariánskou písničku.

Staré Město

V Coloredo-Manfeldském paláci v Karlově ulici, kde je nyní vystavena expozice tortury, se prý zjevuje místnost s červenými závěsy, kterou lze spatřit a do níž lze vejít pouze o půlnoci za úplňku. Uprostřed komnaty je umístěno zrcadlo, zahleděné do budoucnosti. Člověk v něm spatří sám sebe, jaký bude za rok a den.

Do základů domu U zlatého stromu v Karlově ulici byla zazděna větévka ze stromu rostoucího v Ráji.

V domě U zlaté studně v Karlově ulici se v domě zjevují bezhlavá těla dvou španělských šlechticů, které majitel domu zištně zavraždil.

Kašna Terezka – ZDE

Useknutá ruka a náhrobek nejvyššího kancléře Českého království v kostele sv. Jakuba – o těchto legendách více ZDE

Náhrobní deska hvězdáře – V chrámu Panny Marie před Týnem se nachází náhrobní deska dánského hvězdáře Tycho Brahe, k níž se váže kuriózní legenda záhadného původu. Ten, kdo pohladí kamennou tvář dávného učence, bude prý vysvobozen od bolesti zubů.

Vlaštovčí voda – tato legenda pochází z Anežského kláštera na Starém Městě. Vlaštovčí voda byl prý tajemný elixír, s jehož pomocí může člověk vykonat mnoho dobrého. Do kláštera prý jednoho nevlídného večera doklopýtala vyčerpaná žena. Pocházela sice z urozeného rodu až z Polska, ale o všechny peníze postupně přišla. Když ji opustily síly, poslední spásu hledala u jeptišek. Sestry se nešťastnice obětavě ujaly. Po zotavení se jim chtěla odměnit a proto jim prozradila tajemství na výrobu léčivé vody. Jeptišky podle návodu vyráběly léčivou tekutinu, která se brzy dostala mezi Pražany a ti jí bůhvíproč říkali vlaštovčí voda. Chudí ji dostávali zdarma, ostatní za nepatrný obnos. Léta plynula, klášter byl zrušen a Polka zemřela. Recept však nezanikl a jedna ze sester ji stále vyráběla v domu u kláštera. Když zemřela, několik lahviček zůstalo vdově u které sestra bydlela. Jednoho dne vdovu navštívil mladík, student z Polska pokrevně spřízněný s mrtvou šlechtičnou. Do noci experimentoval, aby zjistil složení léčivé tekutiny. Náhle však domem otřásl výbuch a když se seběhli vylekaní sousedé, našli mladíka mrtvého uprostřed zčernalého nábytku a rozbitého skla. Jeho smrtí nadobro skončilo i hledání elixíru.

Jezuitský poklad v Klementinu – Jezuitský řád zde sídlil do roku 1773, pak musel tyto prostory opustit. Příslušníci však věřili v návrat a proto učinili tajná opatření, aby úřední komise, jež měla přijít zabavit jejich jmění, našla jen zlomek. Několik neznámých mužů z řádu v černých pláštích v noci navštívilo chudého zedníka, který sídlil na vltavském břehu. Řekli mu že pokud pro ně vykoná určitou práci bude po zásluze odměněn, souhlasil tedy. Muži mu dali šátek přes oči a v kočáru ho zavezli do Klementina a pak ho zavedli do tajného sklepení, tam mu přikázali aby zazdil vstup do vedlejší místnosti tak, aby nikdo nic nepoznal. Zedník tak učinil, dostal hrst zlaťáků a byl znovu se šátkem přes oči vyveden zpět do domova. Když se po čase rozkřiklo, že jezuité byli vyhnáni, zedník se dovtípil, že pomáhal ukrýt část jejich bohatství. Vypravil se na radnici a podrobně vylíčil svůj noční výlet, nikdy se však nic nenašlo. Škoda, že nebyl objeven i při současných rekonstrukcích, Národní knihovna by to jistě uvítala!

Vyšehrad a Podskalí

Čertův sloup – Na Vyšehradě si můžete povšimnout  tří do jehlanu sestavených úlomků mohutného sloupu tzv Čertův sloup. Legenda praví, že jeden vyšehradský kanovník propadl karbanu. Aby splatil dluhy, vsadil se s čertem jménem Zardan, že odslouží mši svatou dříve, než čert přinese na Vyšehrad sloup z chrámu sv. Petra a Pavla v Římě. Čert však švindloval a popadl sloup z bližšího chrámu Santa Maria in Trastevere (v jehož sloupořadí skutečně dodnes sloup chybí!). Za to jej sv. Petr několikrát srazil do moře, takže Zardan dolétl nad kostel, právě když mše skončila. Zlostně mrštil sloup na střechu kostela sv. Petra a Pavla, až propadl do chrámové lodi, kde zůstal dlouhá léta. Pravdivost pověsti byla na Vyšehradě dlouho tvrdě hájena. Ještě v roce 1861 píše vyšehradský převor tato nekompromisní slova: „Čert přinesl ten sloup z Říma a jinak  se nedá mluviti ani věřiti. Zardan, jenž ho nesl, to musil nejlépe věděti.“
Ono toto místo je vůbec trochu tajemné, protože vlastně nikdo neví, kde se tu sloup vzal a neexistuje o tom žádný záznam. Podle některých zkoumání zde může být několik stovek až tisíc let a sloužil jako časoměrný sloup starých Slovanů, nebo mohl označovat i pohanské kultovní místo.

Vodníci v Podskalí – více o nich ZDE

Na Vyšehradě stojí zbytky gotické strážní věže zvané Libušina lázeň, název vznikl z pověsti Pražských Němců, kteří se snažili snížit její důstojnost a vyprávěli, že se tu koupala se svými milenci a poté je svrhávala ze skály dolů.

Nové Město

Lokýtek – ZDE

Malá Strana

Hladová zeď – Zdi se začalo říkat „Hladová“ až později ve vztahu k hladomoru, který vypukl v roce 1361. V té době na stavbě pravděpodobně našla obživu část nezaměstnané městské chudiny a podle pověstí právě pomoc chudým byla účelem budování zdi. Skutečné záměry však byly nepochybně čistě strategické, nehledě na to, že hladomor přišel až potom, kdy zeď již byla rozestavěna. Nepravdivé pověsti jsou zachyceny např. i v historických spisech Václava Hájka z Libočan nebo Bohuslava Balbína, který ve svém vlasteneckém díle píše: Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou. Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel. Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.

Svatá holčička Malostranského hřbitova – ZDE

Pět králů – Dům u pěti králů se nachází na nároží ulic Vyšehradská a Na Hrobci. Tato novorenesanční čtyřpatrová budova vyrostla v roce 1906 v místech, kde se podle legendy nacházela menší hrobka pro členy knížecí rodiny Přemyslovců. Původně zbořený dům zvaný Na Hrobci míval na fasádě šest obrazů přemyslovských knížat (Přemysla, Nezamysla, Mnaty,  Vojena, Vratislava a sv. Václava), údajně od dvorního malíře Marie Terezie Václava Ambrozziho. Zdejšímu hostinci se dříve říkalo u Pěti králů. Proč ale u pěti, když zde bylo vyobrazeno šest panovníků? Poněkud svérázný lidový výklad zněl – zatímco prvních pět kralovalo, Václav prý byl jen kníže! Spisovatel Adolf Branald v Pražských promenádách dokonce uvádí další „perlu“ – sv. Václav byl prý jen takový náhradník a když si některý z králů odskočil na pivo, vzal to za něj. Fresky králů od L. Nováka zdobí i novostavbu, ale pokud je srovnáme s původními malbami na dobových snímcích, bohužel ani trochu se jim nepodobají…a místo hostince je v přízemí domu pizzerie, škoda…