Juditin most

Most nechal vystavět přibližně v letech 1158-1172 král Vladislav I. Nazval ho Juditin na počest své údajně krásné a inteligentní a o pětadvacet až třicet let mladší druhé manželky Judity Durynské. Ta si prý stavbou chtěla udobřit Čechy, se kterými byla ve sporu za to, že do země zvala své krajany Němce. Měl ledolamy a hluboko zapuštěné základy. Platily se na něm poněkud podivné poplatky – například každá nevěsta , která šla či jela od oddavků, musela zaplatit 72 haléřů, stejnou sazbu platili židovští pozůstalí vezoucí či nesoucí nebožtíka k pohřbení, či lidé, kteří se přes most stěhovali. Sankce za nezaplacení byly opravdu tvrdé a provinilec buď přišel o vše (kůň, vůz a náklad) nebo „v nejtěžší pokutu a nemilost královskou upadnouti“. Zdarma na něm jezdili pouze vozy z petřínských lomů, vezoucí kameny pro Staré Město. Roku 1342 podlehl povodni. Juditin most je na obrázku vyznačen červeně. Karlův most byl vystavěn o kus vedle z důvodu, protože Juditin most se provizorně opravil a dále sloužil jako důležitá spojnice mezi levým a pravým břehem.

Juditin most i dnes

Je to trochu neuvěřitelné, ale zbytky tohoto předchůdce dnešního Karlova mostu jsou stále k vidění na několika místech Prahy. Most je z období 12.století. Asi nejznámější dochovaná památka je v kavárně pod Karlovým mostem na straně Malostranské mostecké věže. Dům ve kterém se kavárna nachází se honosí nápisem Hotel Rezidence Lundborg. Zde se můžete přímo po dlažebních kostkách projít a zasnít se tak na chvilku do doby dávno minulé.

Dalším místem, kde se můžete projít po kostkách z Juditina mostu je v pravém rohu průčelí římskokatolického kostela svatého Františka z Assisi. Je zde umístěn viniční sloup se sochou svatého Václava a pod ním je položeno na sto dlažebních kostek z různých hornin a rozdílných velikostí.

Karlův most

Magické datum

Často se dočteme, že pro položení základního kamene Karlova mostu bylo zvoleno datum významné astrologicky i z hlediska číselné mystiky. Okamžik založení je neopakovatelný a výjímečný tím, že jej lze zapsat řadou vzestupných a sestupných lichých (tedy šťasných) číslic: 1, 3, 5, 7, 9, 7, 5, 3, 1 (tj. roku 1357, 9.7. v 5 hodin a 31 minut). Když číslice sestavíte do tzv. numerologické pyramidy, tak číslice 9 na vrcholu symbolizuje dokonalost a je rovněž číslem početí a tvoření. Součet všech čísel pyramidy je 41. Sečtemeli číslice 4 a 1 vyjde nám číslo 5, které z astrologického hlediska vyjadřuje symboliku planety Jupiter, která je vládcem bohů. Astrologicky šlo zcela určitě o významný okamžik, protože všechny známé planety byly nad obzorem, Slunce, Merkur a Saturn se nacházely ve společné konjunkci, a tak byl nepříznivý vliv Saturnu zrušen. V ascendentu, tedy v místě na ekliptice, které právě vycházelo, se nacházelo znamení lva, který je nejen naším heraldickým symbolem, ale také astrologickým vládcem Čech.
Toto vše je krásné, ale…tento velmi přesný časový údaj poprvé zmiňuje až český filozof a astronom Zdeněk Horský v 70.letech dvacátého století, předtím nikdo. Pokud to tak bylo, proč o této „magické“ souhře čísel nepodali soudobí kronikáři zprávu? Nebo ji podali a ona shořela při požáru Staroměstské radnice, nebo leží někde zasuta v archivech?

Stavitelé

Prvním stavitelem byl podle několika zdrojů kameník a pražský měšťan Mistr Oto, zvaný též Otlin, který nabral stavitelské zkušenosti jako stavitel biskupa Jana IV. z Dračic při stavbě kamenného mostu v Roudnici nad Labem.
Pro stavbu mostu si Karel IV. vybral také kolem roku 1375 vynikajícího stavitele Petra Parléře (více o něm ZDE), ve francouzštině znamená Pierre Parler – „hovořící kámen“ a jeho dílo by skutečně za staletí své existence mohlo vyprávět bezpočet příběhů. Důkazem o tomto staviteli budiž nápis nad bustou Parléře umístěnou v triforiu Svatovítské katedrály, v němž je uvedeno, že: „rexit pontem Multaviae“ – řídil stavbu mostu přes Vltavu.

Stavební materiál

Podle legendy si stavitelé pomáhali tím, že vápno rozdělávali pomocí vajec, které prý sváželi z celého království. Tento pokyn si špatně vyložili měšťané z Velvar a vejce pro jistotu uvařili, aby se cestou nerozbila. Pár vajec na stavbu možná padlo, ale pokud si uvědomíme, že hmotnost jednoho pilíře je přibližně 5000 tun, spotřeba malty bude přibližně 300tun, aby se projevila pojivá vlastnost vajíčka, měla by být přísada váhově asi pět procent objemu malty. Na jeden kilogram malty tedy přibližně jedno vajíčko se skořápkou. Celkově by tedy bylo potřeba přibližně 300 tisíc vajíček na jeden pilíř. Akce krajně nepravděpodobná a obtížná. V měřítku celého mostu doslova neproveditelná. Spíše se tedy velmi pečlivě vybíral stavební materiál na stavbu, a to jak pro zpracování malty, tak pro kámen. Kvalitu původního kamene dokládá jednoduché srovnání. Zatímco bloky pískovce vložené při opravě v druhé polovině 20. století se rozpadají na prach, četné původní kamenné kvádry jsou i dnes ve velmi dobrém stavu.

Zapomenuté stavební postupy

V dnešní době už přesně nikdo neví, jak založení pilířů v tekoucí vodě bylo prováděno. Podle existence litého olova na dně řeky se můžeme domnívat, že byl prostor budování pilíře obehnán jímkou s čerpadlem na vodu. Zajímkovat stanoviště uprostřed Vltavy není ale zcela jednoduché ani dnes. Lité olovo se používalo při montáži železných kramlí, kterými jsou kameny spojovány. Dnešní stavaři vychováni na železobetonu a tryskových injektážích si také lámou hlavu nad tím, že most v podstatě vůbec nemá základy. Podle počítačových modelů by ten most již dávno neměl stát. Kamenná klenutá konstrukce je ale mimořádně odolná stavba. Síla středověkého stavitelství spočívala v tradici předávání stavebních zkušeností v rámci hutí. Kameníci, tesaři i další profese znali dokonale materiál, se kterým pracovali, a dokázali jej s potřebnou přesností opracovat i s relativně primitivními nástroji. Mnohé finesy jsou však zapomenuty a my se jen dohadujeme, jak to všechno bylo. Velkou neznámou je také použití zvláštních kruhových kamenů, odborně zvaných otesků. Jejich průměr je okolo 90cm a výška přes 25cm a odpovídají rozměrům kamenů pro mlýnská zařízení, ale tyto kameny ve mlýně nikdy nesloužily, nejsou opracovány a nemají charakteristický otvor pro napojení hřídele. Jak se dostaly do základů mostu? Byl to odpad v lomech, který mlynaři nezpracovali? Nebo byl jejich kulatý tvar něčím výhodný? Jejich umístění a způsob provázání není žádná improvizace.

Výzdoba Karlova mostu

Bruncvík – Více ZDE

Staroměstská mostecká věž

Byla vybudována za Karla IV. Na stěnách této věže můžete vidět portréty významných představitelů tehdejšího světa.

Spodní část brány stála v této podobě již za Karla IV. Je na ní vidět řada zemských znaků, kde je i znak Zhořelce a Dolní Lužice. Díky tomu můžeme přesně datovat stavbu věže, jelikož tyto dvě země Karel IV získal v roce 1373, ale už v roce 1379 se tyto dvě země od Koruny české oddělily.

Střední část brány je zdobená trojicí soch. Dvě sedící postavy, jedná se o autentické portréty Karla IV. a jeho syna Václava IV. vytvořené Petrem Parléřem. Václav IV. zde má nasazenou císařskou korunu, stejnou jako jeho otec a v ruce drží císařské žezlo a korunovační jablko. Tato socha musela vzniknout v období po smrti Karla IV. r. 1378 (bylo vyloučeno, aby syn ještě neustanovený jako císař římský se pyšnil stejnými odznaky důstojnosti jako otec) a do roku 1400, kdy byl Václav IV titulu císaře římského zbaven. Tyto dvě sochy dodávají mostecké věži nesmírný uměleckohistorický význam, jelikož nejen symbolizují panovníka, ale jsou přímo portrétní, což představuje unikát, který nemá ve světě obdoby. Mezi sochami vladařů je socha sv. Víta, patrona mostu.

Horní část brány obsahuje další dvě sochy. Levá znázorňuje sv. Prokopa a pravá sv. Zikmunda. Pod nimi stojí lev, vystrkující hlavu dopředu a pod ním je orlice. Zajímavostí je, že na svátek svatého Víta, což je 15. června, padne prý podle astronomů stín hlavy lva na hruď orlice, čímž má být symbolicky potvrzeno spojení českého lva s moravskou orlicí.

Zadní strana věže směrem ke Karlovu mostu je jednoduchá. Vždy tomu ale takto nebylo, výzdoba i zde byla bohatá, ve výzdobě tu byl vyobrazen Karel IV, tentokrát se svou manželkou, bohužel výzdoba byla poničena během četných bojů na konci třicetileté války, kdy se Švédové chtěli dostat na druhou stranu, jinudy to nešlo, tak 3 měsíce stříleli děly na tuto věž. Ubránili je studenti jezuitské koleje s třiceti profesory. Na památku, že v Praze třicetiletá válka skončila, byla na věži umístěna pamětní deska.

Vnitřek věže jednu dobu sloužil i jako vězení, a sice pro synky ze zámožných rodin, jejichž dluhy otcové odmítali platit, museli si je tedy odsedět v base. Mostecká věž spolu s mostem a druhou věží byla tedy odjakživa taková ozdobená pevnost.

Sochy Karlova mostu

Jednotlivé uspořádání soch na mostě znázorňuje následující mapka.

1) Sousoší sv. Iva – 1711 (Matyáš Bernard Braun)

Sv. Ivo (zemřel 1303) je bretaňský patron právníků uctívaný jako ochránce chudiny a opuštěných dětí.

Druhé dílo tohoto autora v Praze. Při tvorbě si bral si inspiraci a nakukoval k nedalekému sousoší sv. Františka Borgiáše, které o rok dříve vytvořil F. M. Brokof. S podstavcem mu pomohl pražský architekt František Kaňka. Sousoší bylo postaveno na náklad právnické fakulty.

2) Sousoší Madony se sv. Bernardem – 1708-1709 (Matěj Václav Jackel)

Sv. Bernard z Clairvaux byl řeholní reformátor 12. stol, zakládal kláštery, byl náboženský myslitel a spisovatel cisterciáckého řádu v Burgundsku.

Dílo umělce, který v Praze již od roku 1684 vedl řezbářskou a sochařskou dílnu a před zhotovením této sochy se podílel na sochařské výzdobě sousedního křižovnického kostela. Zhotoveno na náklad opata cisterciáckého kláštera v Oseku.

3) Sousoší sv. Barbory, Markéty a Alžběty – 1707 (Ferdinand Maxmilián Brokof)

Sv. Barbora je patronkou horníků a dělostřelců, sv. Markéta ochránkyní porodů a sv. Alžběta útočištěm opuštěných žen.

Dílo mladičkého devatenáctiletého sochaře, který až do smrti svého otce Jana Brokofa pracoval se svým o dva roky starším bratrem v anonymitě otcovy dílny. Postaveno na objednávku císařského rady Jana Václava F. Obyteckého. Podíl Jana Brokofa se zde projevuje v dekoru podstavce.

4) Sousoší Madony se sv. Dominikem a Tomášem Akvinským – 1708 (Matěj Václav Jackel)

Oba světci jsou nejvýznamnějšími představiteli dominikánského řádu kazatelů a zároveň čelnými teology gotického středověku.

Postaveno na náklad dominikánského kláštera při kostele sv. Jiljí, jehož celou vnitřní sochařskou výzdobu vytvořil mezi lety 1730 – 1740 umělcům zeť František Ignác Weiss, toť vše.

5) Sousoší Piety – 1859 (Emanuel Max)

Pieta je umělecké znázornění bolesti Panny Marie nad mrtvým tělem svého syna Ježíše Krista.

Na tomto místě původně stála Boží muka, která byla smetena v době náboženských nepokojů. Roku 1695 sem Jan Brokof umístil Pietu se dvěma anděly. Roku 1848 se ale Prahou prohnala revoluce a socha byla poškozena a raději přenesena na dvůr Nemocnice milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem, kde si hojí rány dodnes. Dnešní pieta byla zhotovena z výnosu veřejné sbírky organizované Obcí pražskou.

6) Sousoší sv. Kříže (Kalvárie)

Původně na tomto místě byl kříž, který zde stál už za Karla IV, jako jediná výzdoba, ten byl ale sražen r. 1419 zuřivými bojovníky Jana Žižky během tažení na Malostraňáky vedené spolu s Mikulášem z Husi. Tento scénář se opakoval i z příkazu Fridricha Falckého před bitvou na Bílé hoře r. 1619. z podnětu jeho manželky, která tudy jezdila do města v kočáře a prohlašovala, že se prý na toho ukřižovaného nemůže dívat. Dnešní podoba byla odlita r. 1629 v Drážďanech. Roku 1657 byl zakoupen malířem Karlem Škrétou a zaslán do Prahy. Postraní sochy (Panna Marie a sv. Jan) vytvořil r. 1861 Emanuel Max. Roku 1696 byl doplněn o hebrejský nápis (kádoš, kádoš, kádoš – svatý, svatý, svatý) a to z pokuty Žida, který se zde Kříži posmíval :-). Tento nápis býval vnímán jako výraz potupy židovského národa, a proto zde byl před několika lety umístěn text, který popisuje a vysvětluje celý příběh. Když byl na místo umisťován, sešli se u toho židovští rabíni z různých zemí světa a několik křesťanských duchovních a podali si ruce na usmíření.  Bronzová tabulka vsazená do kamenného zábradlí je vpravo docela dole. Toto místo také patří k nejposvátnějšímu místu a vždy se u něj smekalo, konaly se zde popravy (?) a vyhlašovaly významné události.

7) Socha sv. Josefa – 1854 (Josef Max)

Sv. Josef, snoubenec Panny Marie a pěstoun Ježíše, je uctíván jako ochránce otců a rodin a také jako patron řemeslníků, zvláště tesařů a také inženýrů, myslivců a stipendistů.

Původně zde od roku 1706 stála socha Jana Brokofa, roku 1848 se ale stala svědkem revoluce a byla poškozena dělostřelbou, tento němý svědek je nyní k vidění v Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti.

8) Socha sv. Anny – 1707 (Matěj Václav Jackel)

Sv. Anna jakožto matka Panny Marie je patronkou těhotných žen.

První socha, kterou sochař pro tento most vytvořil. Spolu s Janem Brokofem šlo o první barokní výzdobu. Varianta této plastiky je i na mostě ve Vyšším Brodě. Objednavatel sochy byl komoří a hejtman Starého Města pražského Rudolf hr. z Lisova.

9) Sousoší sv. Františka Xaverského – 1711 (Ferdinand Maxmilián Brokof)

Tento světec byl misionářem mezi pohany, které dole na sousoší znázorňují postavy Číňana, Tatara, černocha a Inda. Někdy bývá označován i za patrona Indie.

Nejhodnotnější dílo tohoto umělce na mostě. Z roku 1772 se zachoval údaj, že „hoch, který drží kněžský biret na knize, představuje našeho umělce v mládí“. Brokofův autoportrét tedy představuje klečící postava umístěná napravo pod světcovou pozvednutou rukou s křížem. Tento umělec má ještě autoportrét v jednom ze tří andělů na sousoší sv. Jana Křtitele v Praze na Maltezském náměstí. Socha na Karlově mostě byla vytvořena podle kresby J. J. Heintsche a poradcem byl malíř Petr Brandl. Objednatel byla pražská teologická a filozofická fakulta.

10) Sousoší sv. Cyrila a Metoděje – 1928 (Karel Dvořák)

Na tomto místě do poničení mostu povodní roku 1890 stálo sousoší sv. Ignáce z Loyoly. Fragmenty jsou uloženy v Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti. Nynější dílo objednáno ministerstvem školství k desátému výročí vzniku Československé republiky.

11) Socha sv. Kryštofa – 1857 (Emanuel Max)

Sv. Kryštof je ochráncem všech, kteří cestují po silnici i vzduchem. Také býval vzýván na pomoc proti vodě, bouřím a moru.

Na tomto místě původně stála vojenská strážnice, která se r. 1784 i s vojáky zřítila do vody :-). Zprávu o této události zachycuje mramorová deska vsazená do Staroměstské mostecké věže. Následně sem měla být r.1720 instalována oslavná socha císaře Karla VI, ale pro nesouhlas místodržících a nezájem císaře, byla socha převezena do zámku Laxenburg u Vídně.

12) Socha sv. Jana Křtitele – 1857 (Josef Max)

Sv. Jan Křtitel je označován za „předchůdce Páně“, křtil věřící a je označován jako ochránce odříkavého života.

Na tomto místě dříve stávala socha představující křest Krista od Jana Brokofa z roku 1706. Socha byla poničena za revoluce roku 1848 a je umístěna v Lapidáriu Národního muzea v Praze na Výstavišti.

13) Sousoší sv. Františka Borgiáše – 1710 (Ferdinand Maxmilián Brokof)

Tento světec se zapsal do církevních dějin, jako mariánský ctitel a mravokárce. Z jeho podnětu byly například v Itálii zakázány býčí zápasy.

Dílo tento sochař vytvořil ve svých 22 letech, patří k jeho vrcholným pracím, díky zcela originálnímu řešení vzájemných vztahů figur a jejich spojení s podstavcem, toto se také opakuje u sousoší sv. Iva. Zajímavostí je, že sedící anděl má předlohu v oltáři sv. Ignáce v kostele II Gesů v Římě. Sochu dal zřídit císařský purkrabí František z Colletu.

14) Sousoší sv. Norberta, Václava a Zikmunda – 1853 (Josef Max)

Sv. Norbert je zakladatel řádu premonstrátů, který rozvíjel vědecké a výchovné práce. Světcovy ostatky byly r. 1627 převezeny do Prahy a uloženy v kostele Strahovského kláštera.

Původně zde od r. 1708 stálo sousoší sv. Norberta a blahoslavených Adriana a Jakuba. To bylo r. 1757 poškozeno pruským vojskem, jediný Norbert bombardování ustál a byl přenesen před kostel semináře u Prašné brány a zmizel. Roku 1765 byl na toto místo instalován nový sv. Norbert od Ignáce Františka Platzera, kde měl tento světec po stranách figury andělů. I tato sestava kdo ví kdy zmizela a známe jí pouze z dobových rytin a hliněného modelu ve Strahovském klášteře. Nynější sv. Norbert tu zatím stále stojí, ale kdo ví, kdy se zase ztratí.

15) Socha sv. Ludmily (Matyáš Bernard Braun)

Sv. Ludmila byla manželkou prvního historicky doloženého vládce Čech Bořivoje. Za svoji mučednickou smrt r. 921 a kvůli výchově svého vnuka, českého světce Václava, byla prohlášena za českou národní světici.

I na tomto místě stála jiná socha, šlo o sv. Václava, než ji v r. 1784 smetla povodeň a dnes jako ostatní odpočívá v Lapidáriu Národního muzea v Praze na Výstavišti jako dílo Ottavia Mosta. Nynější socha sem byla přenesena z hradní rampy.

16) Socha sv. Jana Nepomuckého – 1683 (Jan Brokof)

Sv. Jan Nepomucký byl sice za svatého prohlášen až r. 1729, ale jeho uctívání jako mučedníka pro věrnost pražskému arcibiskupovi a také pro obranu zpovědního tajemství zcela ovládlo dobu už před r. 1700 a pak celá dvě století poté. Je symbolem cti a pomocník umírajících lidí.

První dílo tohoto umělce. Tato socha představuje prototyp svatojánských soch. V 18. století se podobné plastiky zřizovaly ve všech katolických oblastech Evropy. Původně byla socha ze dřeva, bronzový odlitek objednal svob. pán Matyáš Bohumír Wunschwitz.

17) Sousoší sv. Františka Serafínského – 1855 (Emanuel Max)

Tento světec je nazýván Serafínský pro svou lásku k lidem a přírodě. Je patron ochránců přírody.

Na tomto místě původně stály sochy od Františka Preisse, které nejspíše jedna z druhé dostala ponorkovou nemoc a tak nyní stojí odděleně před kapucínským kostelem na náměstí Republiky.  Dnešní sousoší je na objednávku hraběte Františka Kolovrat Liebštejnského na památku šťastného zachránění císaře Františka Josefa při atentátu ve Vídni r. 1853.

18) Socha sv. Antonína Paduánského – 1707 (Jan Oldřich Mayer)

Sv. Antonín byl portugalský šlechtic, který se vzdal majetku, aby mohl být přijat do řádu sv. Františka v Assisi. Měl čuch na ztracené věci a jeho modlitby v těchto věcech byly vyslyšeny a tak byl už rok po po své smrti prohlášen za svátého. Také pro něj měly slabost neplodné a těhotné ženy.

Jedna z prvních soch na pražském mostě. Umělec se v Praze evidentně dobře zavedl, i když měl roztržky s cechem a se svým spolupracovníkem Geigerem. Socha je na objednávku rady purkrabského soudu Kryštofa Mořice Wittauera.

19) Sousoší sv. Vincence Ferrarského a sv. Prokopa – 1712 (Ferdinand Maxmilián Brokof)

Sv. Vincenc působil v 17. stol. mezi francouzskou venkovskou chudinou a pařížskými galejníky. Býval uctíván jako ochránce pokrývačů a také koní a pomocník šťastného manželství a klidné smrti. Sv. Prokop je zakladatel Sázavského kláštera.

Situace se opakuje, i toto dílo se při povodni roku 1890 odporoučí do rozbouřených vod, ale mělo štěstí a mohlo být znovu sestaveno a vráceno na původní místo. V sousoší vidíme dramatickou událost, kdy světec vyhání z posedlého muže ďábla a stíhá k životu probouzet vlevo ležícího člověka v rakvi. Na pravé straně je sv. Prokop, který pomáhá s odstrkáváním ďábla do pryč. Zajímavý je také podstavec zaplněný reliéfy a vertikálně členěnými mohutnými postavami,   ideově vázanými k významu obou světců. Sousoší nechal zhotovit hrabě František Thun.

20) Socha sv. Judy Tadeáše – 1708 (Jan Oldřich Mayer)

Jednoduchá do oválu komponovaná postava světce, který byl jedním z Kristových apoštolů a který byl pro víru ubit kyjem, s nímž je zobrazován. Je uváděn jako pomocník v nejbeznadějnějších situacích. Socha vznikla na náklad Františka Sezimy rytíře Mitrovského z Nemyšle.

21) Sv. Mikuláš Tolentinský – 1708 (Jeroným Kohl)

Tento světec vstoupil v 18 letech do řádu augustiniánů a hned se uvedl sbírkou zázraků a řadou uzdravení nemocných. Nejčastěji působil mezi zločinci a nejchudšími lidmi.

Spekuluje se, zda toto dílo vytvořil tento umělec, nebo nevlastní syn Jeronýma Kohla Jan Bedřich Kohl. Posouzení nechám na vás.

22) Sv. Augustin – 1708 (Jeroným Kohl)

I zde by měl být autorem Jeroným Kohl, který zhotovil i sochu sv. Augustina nad hlavní vchod kostela sv. Tomáše a kterou podepsal. Sv. Augustin je patron teologů a tiskařů.

23) Sousoší sv. Luitgardy – 1710 (Matyáš Bernard Braun)

První dílo tohoto sochaře v Praze. Socha znázorňuje sen jeptišky, které se zdá o Kristovi, který se odpoutal z kříže, jeptišku objal a naznačil, aby mu políbila probodený bok. Dílo sklidilo v cechu sochařském ovace a bylo mu hned uděleno měšťanské právo. Sochu objednal a námět stanovil známý opat cisterciáckého kláštera v Plasích Eugen Tyttl.

24) Socha sv. Kajetána – 1709 (Ferdinand Maxmilián Brokof)

Sv. Kajetán založil r. 1524 kongregaci nazvanou theatini k obrodě současného života a na pomoc lidem při morových epidemiích. Stal se jako ochránce při moru a hladomorech patronem Bavorů.

Sochu dostal za úkol zhotovit Jan Brokof, což dokládá smlouva vystavená malostranským konventem řádu theatinů z 1.června 1709. Hotová měla být do 7. srpna. Jan už měl ale v dílně šikovné syny a tak práci hodil na ně, Ferdinand Maxmilián Brokof se tedy chopil práce, dílo dokončil a Jan Brokof se do sochy podepsal.

25) Socha sv. Vojtěcha – 1709 (Michal Jan Josef Brokof)

Sv. Vojtěch byl r. 983 ustanoven pražským biskupem, zemřel jako mučedník r. 997 během misie u pobaltských Prusů. Je řazen mezi české patrony.

Kdo je autorem této sochy není přesně známo, na soše je signatura dílny Jana Brokofa, ale kdo skutečně tloukl do kamene, se můžeme jen dohadovat. Socha byla zhotovena na náklad konšela Starého Města pražského Marka Bernarda Joanelliho.

26) Socha sv. Filipa Benicia – 1714 (Michael Bernhard Mandl)

Tento světec byl trochu horlivý v hlásání víry a r. 1267 byl jmenován generálním vikářem řádu servitů. Dokonce se měl stát papežem, ale před tímto úkolem uprchl. Za svatého byl prohlášen až r. 1671.

Jediná z mramoru vysekaná socha v celé české barokní kultuře. Byla zhotovena v Salcburku a sem dovezena. Zajímavostí je, že od ostatních soch je tato socha poněkud strnulá, jinak excelentní sochař nejspíše u této sochy trochu odpočíval a nedával do ní tolik vášně. Je zhotovena na objednávku pražské koleje řádu servitů, autor byl členem tohoto řádu.

27) Sousoší sv. Jana z Mathy, Felixe z Valois a Ivana – 1714 (Ferdinand Maxmilián Brokof)

Tímto dílem zakončil umělec svou práci na mostě. Sousoší budilo zvláštní pozornost, především u dětí, hrůzným zjevem Turka s bičíkem za zády a se psem vězení s ukovanými křesťanskými otroky. Dílo objednal hrabě František Josef Thun krátce po příchodu řádu trinitářů do Čech. Tento řád mě za úkol osvobozovat zajatce i za cenu ztráty vlastní svobody.

28) Socha sv. Víta – 1714 (Ferdinand Maxmilián Brokof)

Sv. Vít zemřel jako mučedník pro víru v raně křesťanské době a stal se patronem samostatné státnosti. Je také patronem tanečníků, herců a komiků a pomocníkem lidí trpících epilepsií.

Sochu byla objednána na náklad vyšehradského děkana Matěje Vojtěcha z Lowenmachtu. Je na něm zachycen už od 10. století uctívaný světec, který je i patronem kostela sv. Víta na Pražském hradě. Že se jedná o významný památník dokládá i nápis „in publico Pontis Pragensis theatro“ (na divadle mostu)

29) Socha sv. Václava – 1859 (Josef Kamil Bohm)

Sv. Václav je pro svoji mučednickou smrt od r. 935 uctíván jako symbol českého vlastenectví a nezávislosti. Uvádí se, že osobně pečoval o vinice (více o nich ZDE), ale vedle vinařů se k němu hlásili také i výrobci piva.

Na místě této sochy stávaly od nepaměti krámky sahající až na malostranský začátek mostu. Socha byla vytvořena na paměť 25. výročí Klárova ústavu slepců na náklad syna zakladatele ústavu Pavla Aloise Klára a podle kresby Josefa Fuchricha. Vedle sousoší sv. Norberta se jedná o druhou sochu na Karlově mostě s hlavním patronem české země.

30) Sousoší Salvátora se sv. Kosmou a Damiánem – 1709 (Jan Oldřich Mayer)

Ve středu tohoto sousoší nacházíme Krista jako vítěze nad smrtí. Po stranách jsou sochy patronů lékařství. Vznikl na náklad pražské lékařské fakulty.